One moment/w MenT

,,Zavolám rodičům"

Honza

Konečne jsem mohl spatřit její oči plné slz a obličej, který který hrál svoje vlastní divadlo.

,,Jeďte zpátky" řekl mužský hlas v pozadí. Postel se zase rozjela a nad hlavou se mi začali míhat světla. ,,Co si stalo" cítil jsem, jak mě bolí hlasivky a zároveň žebra. ,,Omdlel si. Byl jsi asi půl minutu v bezvědomí a pak jsi zhruba patnáct minut vzpomínal" usmála se na mě. Její hnědočerné vlasy jí lemovaly obličej a zelené oči se jí leskly od slz..

Pohlédl jsem na druhou stranu, kde stál Tomáš.. ,,Tohle nám nesmíš dělat" slyšel jsem, jak jeho hlas stratil nervózní tón. ,,Neboj se.. Já jsme totiž šprýmař.." lehce jsem se pousmál.. ,,No jo.. Džoukysta" podíval se na Terku.

,,Potom zavolám rodičům.. Co ty na to" zastavovali jsme v mém pokoji. ,,Neee... Já nechci, aby věděli, že jsem tady.. Jenom je to vystresuje a budou o mě mít strach" silně jsem odporoval. ,,Ale notak.. My jsme se o tebe taky báli.. I doktoři se o tebe báli, že jim tam umřeš.. Jsi na tom nejhůř ze všech, chápeš to! Buďto jseš úplně vypatlanej, nebo.. Nebo.. Jsem tady jediná blbá já" rozbrečela se.

,,Tery.. Nebreč.. Vážně.. Já to vím.. Jsem na tom nejhůř.. Kdyby tady nebyl brácha, nebo ty, asi bych tady už nebyl. Vážím si toho, že jsi tu" i přes bolest žeber, slabost, točení hlavy a podlamování kolen a loktů, jsem se posadil a vstal. Chytl jsem se kapačky a pomalím šouravým krokem k ní došel. Neustále brečela s dlaněmi na očích.. ,,Tery.. Nebreč" obejmul jsem ji. ,,Honzy.. Měl by jsis jít lehnout a ne tu okolo mě běhat" otřela si slzy a podívala se mi do očí. ,,Ale já chci. Jestě pořád jsi moje nejlepší kamarádka a potom, co jsme si prožili, je tohle jen maličkost" obejmula mě. Lehce mi zavadila o ruku a na vteřinu propletla naše prsty..

Cítil jsem, jak se mi nosem zabořila do ramene a jak si nahrnula trochu košile do stisku pěsti.

Tomáš

Využil jsem volného momentu a vyšel jsem na chodbu, zavolat rodičům.

J- Já M- Mamka
J- ,,Ahoj mami" usmál jsem se, aby zněl aspoň trochu pozitivně.
M- ,,Ahoj Tomášku.. Děje se něco" začala hnedka starostlivě.. Prostě máma.
J- ,,No.. Víš mami.. Já jsem teď v nemocnici.." nenechala mě to doříct.
M- ,,Co se ti stalo? Je u tebe Honza? Dej mi Honzu ať slyším, že je v pořádku aspoň on" naléhala..
J- ,,A.. V tom je ten háček.. Já jsme tady za bráchou.. Víš on měl bouračku... Už včera odpoledne" pronesl jsem pomalu a nejistým hlasem.
M- ,,Proboha.. My.. Já.. A.. Kde jste v nemocnici" zakoktala se.
J- ,,Jsme v Praze.. V nejkrajnější nemocnici od Pardubic.." vysvětlil jsem jí.
M- ,,Dobře.. Já.. To povím tatínkovi a přijedeme tam dobře" zase mluvila klidně, jako by se chtěla uklidnit..
J- ,,Dobře.. Tak.. Se měj mami.. a brzy přijeďte" usmál jsem se a ukončil hovor..

Čau...čau... a ještě jednou čau.. 😂
Vážně slibuju, že příští kapitola už bude výživnější.. (Nebo taky možná ne... Hihihi😂)

Tak se vidíme příště.. Mějte se.. Ahojky..❤