One moment/w MenT

,, ... to by ti bylo u p*dele co?!"

Terka

,,Jsi v pořádku" odtáhl se ode mne Honza. ,,Jasně" usmála jsme se ,,ale teď si jdi lehnout" podepřela jsem mu lokty, dovedla ho k posteli, pomohla mu sednout a po té i lehnout. ,,A teď mi slib, že budeš ležet v posteli a ani se nehneš" otřela jsem si slzy a opřela se o jeho postel. ,,A můžu dýchat" zeptal se s lehkým úsměvem na tváři. ,,Ano Honzo.. To můžeš" mírně jsem se zasmála. ,,Dobře mami" usmál se..

Honza

,,Za chvíli přijedou rodiče" vstoupil do místnosti Tomáš nevídaně s pohledem do displeje telefonu. ,,Né.. To bude zase keců" povzdechl jsem si. Terka se na mě podívala starostlivým až lehce naštvaným pohledem. Jen jsem se lehce usmál a snažil se uklidnit.

Tomáš si sedl na sedačku a dál nás nevnímal.

Po hodině a půl, kdy jsme si povídali a dokonce se k nám zapojil i Tomáš.

,,Honzíku" přímo mi vyletěla do pokoje máma s tátou, který se tvářil, jako by věděl, že jsem úplně v pořádku. ,,Zlatíčko moje.. Co ti to udělali" obejmula me máma. Cítil jsem její vůni.. ,,Mě nic není.. Jen mám možná určitě zlomených pár žeber.. A to je tak vše.." pokrčil jsem rameny. ,,Tak vidíš.. Vždyť mu skoro nic není.. A ty zlomený žebra? To se stane hned" mávnul nad tím rukou táta. ,,Pitomý airbagy" pokrčil rameny. Aspoň někdo kdo mi rozumí.. Ach jo..

,,Ale.. Asi bych se s vámi nemohl potkat, kdyby nás nezachránila Terka" poukázal jsem na ni...

Terka

Co? Proč se Honza a jeho rodiče dívají na mě?  Všimla jsem si dokonce pohledu Tomáše, který se jinak ani o konverzaci nezajímal. ,,Dobrý den paní Macáková" vstala jsem a podala jí ruku. ,,Ahoj Terezko" obejmula mě. ,,Dobrý den pane Macáku" podala jsem mu ruku. ,,Těší mě Tery" usmál se.

Chtěla jsem se opět vrátit a sednout si do křesla,ale zastavila mě paní Macáková. ,,Děkuju ti moc" obejmula mě.. Lehce zděšeným pohledem jsem se podívala na Honzu, který se na mě soucitně podíval a potichu se zasmál.

,,Nevím, co bych dělala, kdyby mi Honzík zemřel" odtáhla se ode mne, otřela si slzy a nechala mně projít ke křeslu. ,,Ale kdybych chcípnul já, tak to by ti bylo úplně u p*dele, co? " vystartoval Tomáš, prudce se zvedl že židle, zastrčil telefon do kapsy a odešel.

Jen jsem si povzdechla a zvedla se.

Honza

,,Já se tu cítím jako psycholožka.. Proboha.. Tři roky se nevidíme a hned myslí, že když ze mě bude doktorka tak mu musím pomáhat opravou těla, ale i duše a mozku"  nadávala cestou ke dveřím.. Jen jsme se potichu smál.. Jak mi tyhle kecy chyběli.. Ahhh...

Tomáš

Jakmile jsem vyšel a naštvaně za sebou prásknul dveřmi posadil jsem se hned vedle pokoje na klasickou nemocniční židli, přidělanou ke stěně.

Po chvíli se za mnou otevřeli dveře a z nich vyšla Terka a sedla si ke mě. ,,Co se stalo.. Myslím tenkrát" zeptala se mě hned na první otázku a trefila do černého. ,,Vážně to chceš vědět" zeptal jsem se s pohledem na bílou místy lehce šedou podlahu. ,,Chci.." pohladila mě po rameni.

Flashback

,,Kluci.. Pojďte dolů"  zaslechl jsem tatův hlas. Byl čas Vánoc, ale u nás to chodilo tak, že nám rodiče dávali každý jeden dárek předem... Oba dva, natěšení ,s vírou, že dostaneme každý co chceme jsme doběhli dolů..

,,Jelikož jste už velcí a nevím co byste chtěli tak jsme to pojal takhle"  podal nám táta oběma obálku, ve které bylo šestset korun. ,,Děkuju" obejmul jsem ho a dal si obálku na konferenční stolek vedle nás.

Potom přišla na řadu máma. Podala nám dárky. Hrozně jsem si přál lego.. Nevím proč, ale měl jsem takový divný období... 

Dostal jsem svoje lego.. Byl jsem šťastný jako blecha.. Pak jsem, ale uviděl Honzův dárek.. Dostal obrovskou stavebnici.. Mohl by si z toho postavil celé město.. Což potom udělal... Máma ho vždycky měla radši..

Konec flashbacku

,,Ale on se vždycky rozdělil.. Dal mi půlku stabenice a já mu dal půlku té mojí.. Půjčoval mi věci na sebe a někdy i boty.. Prostě.. Je to nejlepší brácha na světe..." povzdechl jsem si a podíval se s úsměvem na Terku.. ,,Jen ty příšerný boty s Americkou vlajkou jsme nikdy nechtěl pučit.. Ty byly hrozný" zasmál jsem se..