Můj spolužák z podsvětí

*4*

Z pohledu Nory

Nora se nadechla. Zvedla svou ruku a zazvonila. Byla u domu Jakea Boadmana. Věděla, že tento čin je sobecký, ale přesto, dávat naději bylo ještě sobečtější. Po chvíli se pootevřely dveře a za nimi stál Jake, který jakmile Noru uviděl, tak roztáhl ústa do vřelého úsměvu. Nora se však nesmála. "Noro, zlato, pojď dál!" vyzval ji. "Omlouvám se..." začala Nora, Jake na ni tázavě pohlédl, "Ty to víš Jakeu," odmlčela se, "jen si to nechceš připustit." dokončila větu. Jake se nadechl a sklesle pronesl: "Tohle je konec, že?" Nora pokývala hlavou, otočila se a chystala se k odchodu, když se zastavila a naposled pohlédla na Jakea: "Měj krásný život!" zasalutovala a nechala tam Jakea stát ve dveřích a utápět se ve smutku. 

Cestou domů narazila na Josepha. "Nazdár!" pozdravil ji. "Ahoj." Odpověděla mu. "Co je? Nějaká skleslá..." zeptal se. "Ukočila jsem to." Stroze mu odpověděla Nora. "Jasně, křehká dívka potřebuje chlapské utěšiteské objetí!" nadhodil Joseph. "To si nech pro sebe Joey." Ušklíbla se Nora. Joseph dělal, že její poznámku neslyší a vzal ji kolem ramen. "Ty jsi fakt debil!" konstatovala Nora s úsměvem. "No co? Musím si dělat přátele, kdybych náhodou potřeboval první pomoc." Zazubil se. "Pojď, doprovodím tě!" vyvzval ji, "Ty se dneska asi hodně nudíš, že?" zasmála se. "Jo." Odpověděl a společně pokračovali v cestě.

Dům Nory už byl v dohlednu. "Jsou tvoji rodiče doma?" otázal se Joseph. "Co myslíš?" nadzvedla obočí Nora. "Ne." Připustil Joseph. "Jsi opravdu všímavý, Joey!" zasmála se, "Proč se na to vůbec ptáš? To chceš na navštěvu?" ironicky se zeptala, "Ne, to ne, tak to myšleno..." rychle odpověděl Joey. "Pojď dál!" vyzvala ho Nora a odemčela dveře.

"Máš to tu hezké." Konstatoval Joseph. "Jo, dík, zařizovala jsem to já, protože naši neměli čas, ale oni nemají čas skoro vůbec." Odvětila Nora. V obývacím pokoji ležel stůl a na něm pohlednice, Joseph si toho ihned všiml: "Páni, na kolika místech byli?" podivil se. "Všude možně, aspoň tu pohlednici pošlou." Pokývala hlavou. "Byl jsi už někde?" otázala se. "No, v Argentině, v Číně, v Indii... No, hodně toho bylo, ale ne tolik jako u tvých rodičů." Uznal Joseph. "A ty?" podíval se na ni. "Skoro nikde, jezdila jsem s nimi jen jako malá, ale pak už mě to unavovalo." Usmála se. Za krátký moment Josephovi zazvonil mobil. Podíval se na ni, poté na displej, znovu na ni a prohlásil: "Promiň, musím jít. Zítra ve škole."  A odešel.