Můj spolužák z podsvětí

*5*

Z pohledu Nory

Ostré paprsky se dolovaly do pokoje Nory Greenwoodové. Jakmile dosáhly úrovně jejích očí,  Nora v rychlosti vyskočila z postele. Po dlouhé přípravě zamkla byt a ploužila se do školy. Tento den byl zvláštní. Říkala si, že se stane něco. Bohužel však nevěděla co. Nebo bohudík?

Dorazila se zvoněním, zasedla do prázdné lavice. Podívala se okolo a zachytila Jakeův bolestivý pohled, avšak za moment se jeho pozornost stočila k jeho kamarádovi a také novému spolusedícímu. Nora pokrčila rameny a vytáhla si věci z tašky.

Po chvíli se dokolébala třídní profesorka. Nejprve nezúčastněný pohled se změnil na zvědavý ve chvíli, kdy zpozorovala změnu v zasedacím pořádku. "Pane Boadmene, vy jste opustil slečnu Greenwoodovou?" pobaveně nadzvedla obočí. Nora obrátila oči v sloup. I toto gesto profesorce neuteklo a dodala: "Popravdě, Jakeu, vůbec se vám nedivím." Nora uslyšela uchechtnutí z ostatních lavic. Zakroutila hlavou a výraz na její tváři byl znuděný.

Po skončení hodiny se Nora sebrala a vydala se na cestu do další učebny. V půli cesty narazila na Josepha. "Nazdar!" usmála se, avšak Joey jí jen letmo přikývl a rázným krokem odešel z jejího dohledu. Výraz na její tváři se změnil. Nadzvedla obočí a nasadila znovu flegmatický universal.

Zbytek vyučovací nějak doklepala a zamířila k východu. Ostatní žáci také vycházeli ven, mezi nimi spatřila i Josepha. Pořád se vypadal velice nervózně. Chvíli ho pozorovala, když si všimla, že něco padá z jeho kapsy. Na drobný okamžik váhala, jestli nemá radši jít domů, když ji dnes skoro odignoroval. Nakonec se však rozhodla danou věc posbírat a vrátit ji vlastníkovi.

Zmíněný objekt našla na místě ztráty netknutý. Nebylo divu - byly to staré nefungující digitální hodinky, takové které se vyráběly před dvaceti lety. Zvedla je do ruky. Popraskaný displej, steřelý náramek... Bylo to divné. K čemu by potřeboval takový krám? Nora cítila, že Joseph něco skrývá. Rozhlédla se kolem, aby se této věci, ze které měla špatný pocit rychle zbavila, jenže Josepha nemohla najít. Poté zahlédla modrou mikinu, jež se vytratila za stěnou obytného domu na rohu ulice. 

Nora, ač nerada, se za ním rozběhla. Nevěděla, proč to dělá, ale něco jí napovídalo, že to není úplně nejlepší nápad. Druhá část její osoby naopak věřila, že tato zbytečnost bude pro Josepha velmi cenná a potřebná. Po pár metrech Joey zpomalil, zřejmě ho vyčerpal začáteční sprint. Nora se k němu blížila a začala na něj volat: "Joey, počkej! Stůj!" Joseph její volání uslyšel a ještě zrychlil. "Sakra!" Nora zabědovala, "Ztratil jsi hodinky!" zakřičela, to už bohužel byl Joey daleko od ní. Nora se nadechla a vydechla a vydala se ho pronásledovat. V hloubi duše věděla, že bez těchto hodinek bude mít velký problém. Joseph právě zabočoval k parku. Nora to zpozorovala a pocítila radost na tom, že v tomto městě žije celý život, protože znala zkratku. 

Když už se blížila k cílové rovince, uviděla, že má před Josephem nepatrný náskok. Zastavila se a zatarasila mu cestu. "Noro, co to do tebe vjelo?" nařkl ji. "Můj drahý Joey," začala, "nejsem žádný stalker." Odmlčela se a Joseph po ní hodil podrážděný pohled. "Myslím, že jsi něco vytratil." Vítězně se na něj usmála a podala mu hodinky. Joseph je od ní odebral a zíral na ni s otevřenou pusou. "Děkovat nemusíš." Na odchodu mu zasalutovala. Ušla několik kroků. "Noro, musím." Přiběhl k ní. "Děkuju." Podíval se jí do očí. Nora pokývala hlavou a pomalu odcházela.

Při cestě zpět uslyšela hvizd pneumatik a otočila se. Josepha obklíčil motorkářský gang. Joseph její pohled zpozoroval a v jeho výrazu se zračilo jediné slovo: Utíkej! Nora potichu zahučela za roh a dala se do běhu. O několik momentů později jí však byly podkopnuty nohy. Otočila se na záda a chtěla vstát, ale v tom jí zabránil obrovský muž se slovy: "Žádné svědky nestrpíme." Poté už si nic nepamatovala.