Třicet dva Světů

Den slosování

Každý měl mít ten den vyjasněný svůj osud. Někteří se báli, jiní byli nedočkaví, další se těšili. Já ne. Nechtěl jsem být součástí něčeho tak určitého. Hrozba zlého světa se nade mnou svírala. Nedovolovala mi dýchat. Tížila mne na prsou. Co kdyby? Všichni jsme studovali náplně a úděly různých světů. Většina stejně jako by neposlouchala. A ten den jsme měli být všichni rozřazeni a posláni do těch svých. Nevím, jak se stalo. Jak se mi podařilo uniknout. Proč se tak stalo. Rozhodl jsem se tehdy zbaběle nepodívat svému osudu do tváře a navštívit všechny světy. Abych vše mohl posoudit sám, chápej mne. Neudělal jsem to cíleně. Nevěděl jsem, k čemu to povede. Kdybych měl jen drobné ponětí, neudělal bych to. A teď, když na to vzpomínám se směsicí provinilosti a pohoršení ze sebe samého, si říkám, že jednou se to stalo a již to nelze vzít zpět. Pamatuji si ten den jako dnes.
Tehdy za mnou, před tím vším, přišla Anna. Nevím, co si teď o mně myslí. Nevím, jestli je vlastně vůbec ještě naživu. Možná už kvůli mně zemřela. Jako spousta jiných. Kolem mě je jen voda. To je vše, co vím.

"Co se děje, Rene? Netěšíš se?" zeptala se mě.
"Víš moc dobře, že ne, Anno," odpověděl jsem jí štěkavě. Tohle téma jsem neměl rád. Obtěžovalo mě. Nechtěl jsem na to myslet.
"Nemusíš být hned takový," pleskla mě po zádech. " Třeba to dopadne dobře," snažila se mě povzbudit. Její optimismus člověka vždy nakazil.
"Sama víš, jakou hloupost říkáš. Je ti velmi dobře jasné, že já zaškatulkovat nechci," zamračil jsem se na ni vztekle. Nezlobil jsem se ale na ni. Znali jsme se na místní poměry dlouho a rozuměli jsme si spolu i beze slov. Věděli jsme, co cítí ten druhý, co si myslí. Byla laskavá. Vždy na mě byla hodná a hledala způsoby, jak pomoci všem okolo sebe. Což se jí ne vždy vyplácelo. Věděl jsem, co k ní cítím a ona to věděla taky. Jenže můj postoj nesdílela.
"Už bychom měli jít, budou na nás čekat," vstala a natáhla ke mně ruku. Její laskavý pohled varoval, abych nezkoušel odmítnout a nepřijít. Dobře věděla, že bez ní bych na obřadu chyběl. Mnozí se o něco podobného pokoušeli. Všichni selhali a byli posláni na zkušenou na několik měsíců do světa zloby nebo povýšenosti a pak teprve zařazeni. Mnohdy na velice podobné místo. Přesto bych nepřišel. O pár měsíců by to oddálilo verdikt.
Neochotně jsem její ruku přijal a zvedl se z parapetu okna, které nabízelo výhled do zahrady.
Prošli jsme spolu několika chodbami a vešli otevřenými dveřmi do velké zdobné haly, ve které uprostřed stála mísa rovnováhy s kameny. Ty vypadaly jako bílé říční oblázky. Podle toho, kdo je vytáhl, se na ně vypálil znak jednoho ze třiceti dvou zbylých světů. Nikdy jsem nechápal, proč se jim říká třicet dva světů. Ve skutečnosti jich před mým zásahem bylo i s domem zrození třicet tři. Teď už jsou některé z nich zničené. A je to pouze má vina.
Začali vyvolávat jména. První ke slosování přistoupila velice nervózní blondýnka. Svůj kámen po vytažení málem upustila. Nešika. Dostala se mezi pečovatelky, do světa oddanosti. Úleva znatelná v její tváři byla obrovská. Druhý přistoupil už od pohledu protivný a nepříjemný kluk. Nikoho nepřekvapilo, že byl poslán do jednoho z nízkých světů.
A další, další jsem byl na řadě já.
"Ren!" křikl někdo. Anna mě jen beze slov postrčila dopředu. Věděl jsem, že mi bude držet palce. Věděl jsem, že ji možná vidím naposledy. Přistoupil jsem nejistě k míse rovnováhy a vyšplhal na vyvýšenou plošinu.
Začal jsem se pomalu natahovat do mísy pro jeden z oblázků, když mou pozornost upoutalo něco jiného. Na míse se leskly barevné kameny. Jeden z nich, červený, mě nějak zaujal. Natáhl jsem se do mísy pro oblázek a opřel se druhou rukou o mísu přesně v místě, kde červený kámen byl. Předstíraje že si vybírám, který oblázek si vzít, jsem ho pomalu odlupoval.
"Honem, chlapče, všechny jsou stejné," pobízel mě pořadatel.
"Já ale chci mít jistotu, že si vezmu ten správný," odpověděl jsem mu.
"Prostě sebou hoď, nebo půjdeš do dolů," pohrozil mi.
Chtě nechtě jsem musel jeden z nich vytáhnout. Cítil jsem však, že červený kámen povoluje. Jeden z oblázků jsem uchopil pevně do dlaně a pomalu ho začal vyndavat ven. Ve chvíli, kdy oblázek opustil mísu, povolil i červený kámen. Udeřil do mne červený blesk, kámen se mi vpil do ruky a nechal na předloktí zvláštní ornament. Zemětřesení shodilo všechny, kteří stáli.
V tu chvíli jsem pocítil zvláštní pocit. Lechtavý pocit v podbřišku. Já letěl. Letěl jsem, ale bez křídel.
Neváhal jsem, prorazil loktem jedno okno a vyletěl ven do prostoru mezi světy. Musel jsem se schovat. Prostě musel. Bylo mi naprosto jasné, že po mně půjdou. Zemětřesení zachvátilo všechny světy.  Všechny světy se vzpamatovávaly a zjišťovaly, co se děje. Byl to čas jako stvořený pro mě. Přesně ten, který jsem potřeboval. Skryl jsem se na vysokém místě a pozoroval, jak mě hledají. Vím, že mě nenajdou.