Třicet dva Světů

Svět povýšenosti

Znak kozí brady působil poněkud děsivě. Přesto jsem vstoupil.
První, co jsem zaznamenal po vstupu, bylo temno. Když jsem se rozkoukal, viděl jsem spoustu nešťastných lidí táhnoucích se světem. Pracovali pro několik bytostí. Pro démony. Pro čtyři obrovské démony, kteří po nich šlapali, posmívali se jim a nechávali si od nich masírovat chodidla a leštit rohy.
Hlasitě se smáli, povídali si a sem tam křikli na nějakého pracovníka, který se podle jejich názoru nesnažil dostatečně. Otřásl jsem se. Jestli tohle není jeden z nejhorších světů vůbec.....
Po zádech mi přeběhl mráz. Démoni nakázali několika lidem připoutat dva muže na pranýř a zbít je bičem. V tu chvíli mi došlo, že tento svět není pouze o nadřazenosti. Viděl jsem i lidskou touhu někomu ubližovat. Potřebu cítit cizí bolest. Otupit v ní vlastní. Cizí bolest uklidňuje tu moji. I ti, kteří trpěli pod démony, si s hlasitým jásotem užívali neštěstí a bolest jiných.
Myslím, že jsem viděl dost. Tohle mi stačilo. Nejhorší byl ten vnitřní pocit. Vnitřní pocit, že toto je mou přirozeností. Potlačil jsem to a vyděšeně o kus couvl. Křik mi plnil uši. Bolestný jek. Hrůza. Strach. Pach potu. Krve. Pachuť na jazyku. Bolest v krku z ječení. Strhané hlasivky.
Zatřepal jsem hlavou. Otočil se.
Pátý démon stál ve dveřích ven.
"Kam si myslíš, že deš?" založil si ruce na hrudi.
"Pokračuji svou cestu osudu," pokrčil jsem rameny.
"Žádné takové," zavrtěl hlavou démon, "teď je show! Během té se neodchází."
"Já se na ni dívat nehodlám," zamračil jsem se, "je to odporné."
"Vskutku?" povytáhl obočí démon, "čím to?"
"Ti všichni tady jsou chudáci," mávl jsem rukou, "vlastně všichni lidé jsou chudáci. Ale pomáhá jim to přežít, jsou-li v nouzi."
"Pokračuj dál," mávl démon spárem k bráně, "tam, co se objeví na tvém kameni osudu."