Po předchozích zážitcích jsem se rozhodl si dopřát jeden z výše položených světů. Těšil jsem se na něj. Byl jsem zvědavý. Nedočkavý. Tam jsem se chtěl podívat za každou cenu. Láska, říká se, že je to něco kouzelného.
Prošel jsem bránou se znakem růže.
Zakrátko jsem se nacházel v rozlehlém parku. Všude kvetly květiny, na lavičkách posedávaly páry, další se držely za ruce a procházely kolem záhonů.
Atmosféra voněla květinami a harmonií. Všude byl takový klid, že by to člověk až považoval za umělé.
"Jsi tu nový?" ozvalo se za mnou.
"Ano," otočil jsem se.
Stála tam dívka. Pokynula mi, abych se posadil na lavičku.
"Můj přítel na chvíli odešel," usadila se, "mám čas ti vysvětlit, jak to tu funguje."
"Opravdu?" posadil jsem se vedle ní.
"Obvykle sem chodí rovnou zamilované páry," nakrčila dívka obočí, "ale zřejmě výjimka potvrzuje pravidlo. Nebudu moc mluvit. Chceš se na něco zeptat?"
Přišel jsem sem s jednou otázkou. Hlodala mi v hlavě, bušila mi do stěn lebky a chtěla se dostat ven. Sjel jsem pohledem níže. Na dívčině prstu se cosi zablesklo. Drobný stříbrný kroužek s nenápadným zeleným kamínkem. Stejně prostý a zárověn elegantní jako samotná dívka.
"Jak poznám, že jsem zamilovaný?" vyhrkl jsem.
"Většinou to není tak složité poznat," usmála se dívka, "pokud tomu člověku patří tvá první myšlenka, když se ráno probudíš a tvá poslední myšlenka, když večer usínáš, pak jsi do něj zamilovaný."
Zarazila mě tou odpovědí. Začal jsem přemýšlet. Myslím na Annu takhle? Tohle je odpoveď pro lidi, kteří už vědí, že jsou zamilovaní.
Tady nemám, co pohledávat. Vím to. Nepatřím sem. Ale možná, jednou, snad....
ČTEŠ
Třicet dva Světů
FantasíaTřicet dva světů odpovídá třiceti dvěma lidským vlastnostem a emocím, čím horší vlastnost, tím níže položený svět. Každý patří do jednoho, když překoná svou stránku, přejde dál. A až přijde povodeň, ty nejníže položené světy zemřou první. Každý měl...
