Dream

22.Kapitola

„Taehyungu?!" vyjekl jsem překvapeně a zároveň nadšeně. Sledoval jsem, jak se na mě podívaly dva páry nechápavých očí.

Právě jsem šel za Yoongim, dát mu oběd, který si zapomněl doma. Ale rozhodně jsem nečekal, že u něj ve studiu najdu Taehyunga, který měl na jednom uchu sluchátko a v ruce nějaký papír, nejspíše s textem.

„Jungkookie!" řekl nadšeně a já se vřele usmál. Yoongi nás jen nechápavě sledoval, zatímco Tae vše odložil a došel ke mně, aby mě mohl pořádně obejmout a já ani chvíli neváhal, abych objetí opětoval.

„Vy dva se znáte?" řekl nevěřícně Yoongi a já se od Taehyunga odtáhl. „On a Jimin byli nejlepší přátelé a spolužáci. Museli mě pořád hlídat." ušklíbl jsem se a Yoongi stále moc nechápal, co se děje. „Ty nejsi z Japonska?" zeptal se Yoongi a Tae se rozesmál.

„Ne nejsem. Bylo mi sedmnáct, když jsem podepsal smlouvu se společností a odjel ze státu." vysvětlil to Tae a teď jsem trochu nechápal já, ale nechtěl jsem to teď řešit.

„Tady máš jídlo hyung. Musíš jíst." řekl jsem nespokojeně a dal na stůl box s jídlem. „Pracuješ jako jeho asistent?" zeptal se Taehyung s nadzdviženým obočím a já věděl, že jen vtipkuje, i když trochu ho to zajímalo. „Ne, pracuju jako jeho starostlivý přítel." řekl jsem a Yoongi si mě stáhl na jeho klín.

„Dnes tu budu dlouho, tak na mě večer nečekej." řekl teď jen a jen ke mně a já přikývl. Yoongi mi vtiskl rychlý polibek na tvář a já z něj vstal.

„Yoongi? Myslíš, že když jsem si to prošel, že můžu jít? Nahrávání jsi řekl, že necháme na jindy." řekl nejistě Tae a Yoongi přikývl. „Chceš jít se mnou na jídlo?" zeptal jsem se Taeho a Yoongi se na mě překvapeně podíval. „Moc rád Kookie." řekl Tae, když mi prohrábl vlasy a já se zaculil.

„Počkáš venku, hned tě doběhnu." na to Tae jen přikývl a vydal se ven ze studia. „Necháš mě tu samotného?" zeptal se Yoongi a já se zasmál. „Sám říkáš, že mě tu nechceš, že tě vždy jen rozptyluju." znovu jsem si sedl na jeho klín a on obmotal ruce kolem mých boků. „Žádné blbosti, ano?" řekl mi do rtů a já nepatrně přikývl.

„Je to několik let, co jsem ho neviděl. Chci si s ním pořádně promluvit." zašeptal jsem a Yoongi se slabě usmál. „Chápu to. Miluju tě." tentokrát i Yoongi šeptal a já se usmál. „Taky tě miluju hyung." naposledy jsem spojil naše rty v pomalý hřejivý polibek, než jsem se vydal za Taehyungem.

***

„Nečekal jsem, že budeš na kluky." pronesl najednou Taehyung, když jsme byli u něj doma. Přesněji na balkoně a opírali se o zábradlí.

Začal jsem se jen smát a Tae se na mě nechápavě podíval. „Konečně jsi to řekl. Viděl jsem, že je tu něco, co celý den chceš říct." můj hlas byl pořád podbarvený smíchem a já viděl, jak Taeho tváře rudnou. „Nemyslel jsem to špatně. Jen jsem to nečekal..." zamumlal nakonec a já si skousl spodní ret.

„Takže ty a Yoongi?" zeptal se zvídavě a já ho praštil do ramene. „Hyung! To je osobní, nic ti říkat nebudu!" zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. „Jsi děsně roztomilý, když se červenáš." řekl a prohrábl mi vlasy.

„Spíš mě zajímalo, jestli jsi šťastný." řekl po chvíli a já přikývl. „Yoongi... potkal jsem ho v den Minovi smrti. Pomohl mi se znovu postavit na nohy. Bydlím u něj a u Joona... Ten doktor, o kterým jsem mluvil. Ale jsem šťastný hyung." řekl jsem s malým úsměvem a Tae položil ruku kolem mého pasu.

„Promiň, že jsem tady nebyl. Popravdě, jsem se to dozvěděl až několik měsíců po Minově smrti. Měl jsem tu být. A být tu pro tebe. Vím, jak moc blízcí přátelé jste byli." řekl omluvně a já zavrtěl hlavou. „Chodil jsem s Jiminem."