Al'anir; Ztracené příběhy Staré Republiky 2

1.

Poklidnou šedou jezerní hladinu občas sčeřil jemný vánek, který se k němu dostal skrz hustý les.
Ticho a klid narušovala jen zvířata, která pobýhala a létala kolem a nebo také kroky, doprovázené šplouchnutím a několika vlnami.
Příčinou oněch nepůvodních zvuků byla poněkud nesourodá dvojice - čtyřicetitří letý, bělovlasý Arkanian a třináctiletá lidská dívka s hnědými vlasy svázanými do ohonu, spíše menšího vzrůstu s copánkem za pravým uchem. Oba dva byli oděni do bílé Jediské róby, která byla už hodně obnošená a špinavá - a nebylo se čemu divit. Při častých bojích, které na Ruusanu probýhaly ani jeden z nich nemyslel na to, jak vypadá jejich oblečení.
Oba dva byli rádi, že ještě pořád žijí.
Na Ruusan přiletěli s mistrem Hothem, generálem proslulým svými výtěztvími.
To bylo před dvěma roky.
A ještě pořád se válka nechýlila ke konci.
V chování Sithů bylo něco podivného - nesnažili se jeden druhého zabít, čímž popírali temnou stranu Síly, které sloužili. Místo toho vytvořili jakési Bratrstvo Temnoty. Ale všichni tušili, že je to jenom otázka času, než se tomu tak stane.
Dívka vylezla na kamennou skálu, která ve svém nejvyšším bodě dosahovala deseti metrů nad vodou. Sundala si svůj multifunkční opasek a těžký plášť, vyzula si své kozačky z Nefrdí kůže a s jejím světelným mečem to položila na hromádku za sebe.
Pak se jen tak odrazila a skočila důvody, přičemž se svým skokem snažila napodobit svého mistra, který předtím skočil trojité salto.
To, že pak budou mít mokré oblečení jim nevadilo, protože za období sucha to bylo opravdu příjemné. Rána bývala chladná a teplotní rozdíly mezi dnem a nocí tu byly klidně i vyšší, než dvacet stupňů.
Dvojice se teď bavila tím, že se snažili napodobit skok toho druhého. Teď byla na řadě s vymýšlením dívka, rozběhla se a skočila šipku, přičemž se ve vzduchu dvakrát otočila kolem své osy.
Sice to zas až taková zábava nebyla, ale oba dva - hlavně padawanka - byli rádi, že se nachvíli můžou zabívat něčím jiným, než byla válka, Sithské armády a všechno kolem těchto dvou témat.
Takhle skákali déle než hodinu. Při každém skoku se snažil mistr Jalin svou padawanku Al'anir donutit, aby při skoku šla za své hranice a musela použít Sílu. Jeho padawanka to už dělala automaticky a se Sílou byla na svůj věk neobyčejně spojená. Ve svých osmi letech si dokázala vyléčit s pomocí Síly zlomenou nohu, takže se vyhla koupeli v Bactě, na kterou měla alergii - což bylo ale jejich velké tajemství. Jinak by ji sem nepustili.
Díky jejím schopnostem se Obřadu Volby zůčastnila ještě ten samý rok, a tehdy si ji mistr Jalin zvolil jako svou padawanku. Roky ji trénoval v Chrámu na Coruscantu, a pak si naléhavá situace na Ruusanu vyžádala pozornost Jediů, a tak tam odletěli spolu s mistrem Hothem a spoustou dalších rytířů a rytířek Jedi.
To bylo před dvěma roky. Od té doby tu pořád bojovali o životy, o to, kdo bude ve strategické výhodě, o celou tuhle planetu a o galaxii.
Jalin teď vyskočil bez mála deset metrů do vzduchu. Pak svůj pád zpomaloval s pomicí Síly, takže když dopadl, neudělal téměř žádné vlny. Al'anir se mezitím vydrápala na skálu a chystala se skočit, ale zadrhla se. Jedi dole ve vodě to ucítil také.
Z nedalekého křoví se vykutálely dvě malé tikající bomby. Zastavily se v prohlubních ve skále, na které padawanka stála.

„K Sithu," zamumlal si Jelin pro sebe a plaval na břeh - pryč od skály.

Věděl, že to, co udělal on, Al'anir nemohla stihnout - ještě stála na skále.
Teda ještě před chvílí stála na skále.
Teď ji nikde neviděl a ani necítil. Ale věděl, že tady někde je. Vylezl z vody a také se skryl v Síle.
Bomby vybuchly.
Země se otřásla a zvedly se vysoké vlny, jak velké kusy skály padaly do vody. Když se prach usadil, bylo vidět už jen nepravidelný nízký útvar, který by Jelin nazval spíše větším kamenem a který tu zbyl jako poslední památka na skalku.
Za Jelinem něco měkce dopadlo na zem - otočil se tam, trochu čekal že to je Al'anir, ale místo ní uviděl jejich věci. Přitáhl si svůj světelný meč a vyčkával.
S nepřáteli ukrytými v křoví by klidně bojoval, ale dokud nevěděl, kde se jeho padawanka nachází, nechtěl to dělat, aby ji zbytečně neohrozil.
V hlavě se mu promítlo několik obrazů.
Skála... voda... chlad...
Více nepotřeboval. Věděl, kde se zhruba jeho padawanka nalézá, přiskočil ke keři a jedním širokým máchnutím ruky ho celý rozsekl, včetně dvou lidí schovávajících se v něm. Jejich hlavy dopadly na špinavou zem a on se podivil, jak to, že je neucítil dříve.
Za sebou uslyšel tiché kroky a on se ani nemusel ohlížet, aby věděl, že to je jeho padawanka, která vylezla z vody - ze své skrýše -, u skály. Nevěděl, jak se tam dostala, ale tahle třináctiletá lidská dívka ho už mnohokrát překvapila svými schopnostmi, teď ještě vybroušenými několika lety strávených v Hothově armádě.
„Vrátíme se," rozhodl se Jelin. Padawanka jen mlčky přikývla.
Spolu se vydali do lesa, k Jediské základně.