Al'anir; Ztracené příběhy Staré Republiky 2

3.

Padla noc.
Al'anir se krčila v křoví, používala Sílu, aby skryla svou přítomnost, ale přesto trnula strachy, že jí někdo z nepřátelského tábora objeví.
Už ze začátku, když se do armády se svým mistrem připojila, byla využívána právě k tomu pto účelu - prokázala se velmi schopnou v roli špeha. A tak ležela na břiše na studené zemi, s dalekohledem u očí a zkoumala co se v Sithském táboře děje. Za její zvýšenou opatrnost mohl i fakt, že do tábora přiletěla nová loď - to by nebylo nic neobvyklého, ale ona prostě měla pocit, že se něco bude dít a tomu pocitu důvěřovala opravdu hodně. Navíc, z lodě vystoupil jediný muž, na první pohled ho zařadila mezi Sithské pány, Sithské lordy, nebo jak si to vlastně říkali. Byl vysoký - měl na výšku dva metry -, svalnatý, holohlavý a u opasku se mu houpal podivně stočený světelný meč. Cítila z něj mocnou Sílu - její temnou část - a divila se, proč se do bojů nezapojil od samého počátku, proč přiletěl až teď. Asi to bylo jedině dobře - usoudila, že na něj si musí dávat velký pozor.
V táboře se něco dělo.
Před chvíli skončila porada - alespoň předpokládala, že to byla válečná porada, neboť všichni důležití - bílý Twi'lek, dva hnědovlasí muži, Githany a několik dalších - zmizeli v jednom velkém stanu, do kterého později vtrhl i ten holohlavý muž a vyšli z něj až před chvílí. Teď probýhali přípravy k něčemu velkému - neměla tušení k čemu, ale zdánlivý chaos v táboře tomu nasvědčoval.
Zvedla komunikátor a třikrát rychle zmáčkla tlačítko, kterým zapínala přenos hovoru na své straně - ten přenášel zvuky z její strany, jen když byl onen knoflík zmáčknut; dohodnuté znamení, aby bylo minimalizováno odhalení její pozice, kdyby to Bratrstvo temnoty - Sithská armáda - nějak zachytila.
Nebezpečí.
Teď čekala odpověď od mistra Hotha nebo někoho jiného ve velitelském stanu - jednou: mluv; dvakrát: stáhni se.
Z vysýlačky se ozval šum, pak stichl a celé se to ještě jednou opakovalo.
Dvakrát. Stáhni se.
Dalekohledem se naposledy podívala do Sithského tábora na chaos, který tam propukl, ale který byl koordinován tím holohlavým mužem, takže v něm určitě byl nějaký řád, který však ona neviděla. Zahlédla ho a u něj... Githany!
Nachvíli se přestala ovládat, popadla jí zlost - vinila ji za smrt jejího mistra - ale tu ihned zahnala.
Kdybych cítila zlost, či dokonce touhu po pomstě a nenávist, nebyla bych o nic lepší než ona.
Otočila se k dvojici zády, ještě kus se plazila, než se postupně zvedla na čtyři a až těsně u lesa se zvedla úplně a dala do běhu směrem do Jediského tábora až úplně zmizela ve tmě.

****

Na obloze se objevila bouřková mračna, co chvíli z nich vylétl blesk a rozpršelo se, i když bylo období sucha.
Al'anir doběhla do Jediského tábora, ještě poháněna vidinami smrti, zkázy. Bála se něčeho neznámého ale nebezpečného, co, jak tušila, přijde brzy.
Byl to záměr Sithů? Připravovali se k tomu, ať už to je cokoliv? Mohla jsem tomu nějak zabránit?
Ale teď už bylo pozdě. Viděla rozespalé tváře Jediů, vzbuzených stejným pocitem nebezpečí, jaký poháněl i jí.
Prosmýkla se kolem nich, běžela až na okraj tábořiště, kde měla schované své věci. Chtěl si zameditovat, uklidnit se, podat hlášení, hlavně najít mistra Be'eina, ale k tomu nakonec nedošlo.
Byla nucena změnit směr, pokračovat ve svém zběsilém úprkem dál. Stačil k tomu jediný povel, jediné slovo.
„Utíkejte!" Zařval Hoth a padawanka, zvyklá ho poslouchat na slovo, který jí svými povely zachránil nejednou život, ho poslechla.
Kdesi za ní se ozval hřmot - dost hlasitý na to, že ji z toho rozbolely uši, ale to nebylo nic v porovnání s peklem, které mělo následovat. Oblohu pročísly stovky modrých blesků a les za ní vybuchl. Tkaková vlna ji trochu popohnala vpřed, zkáza byla všude. Stromy zachvátil požár, uhořelé větve padaly a šířily ho dál a dál, křoviny doutnaly a z listí na zemi šel štiplavý zápach a šedý kouř, který Al'anir štípal v očích, nedovolil jí pořádně dýchat a zahaloval jí cestu.
Ohnivá stěna, vyvolaná tajemnými Sithskými rituály se nezadržitelně šířila dál a pohlcovala všechno a všechny, kteří jí stáli s cestě.
Nízké větvičky ji šlehaly do obličeje a do obnažených rukou, trhaly jí oblečení na kusy, škrábaly jí na kůži. Stěží popadala dech - běžela dlouho, vpodstatě se od Sithského tábora až sem nezastavila -, sýpala a používala Sílu, aby mohla běžet ještě rychleji. Běžela mezi prvními a i přesto se jí ale zdálo, že oproti nenasytným temným plamenům nemá šanci. Cítila Jedie kolem sebe, jak běží zoufale o život - stejně jako ona. Začala se jí motat hlava, bylo jí špatně a chtělo se jí zvracet.
A neustále kolem sebe hledala mistra Be'eina, jak jen to šlo. Ale moc dobře to nešlo - soustředila se hlavně na běh.
Vnímala, jak kdesi za ní někteří zakopli a upadli. Byli od ní moc daleko, nemohla jim běžet na pomoc. Oheň je o několik vteřin později pohltil. Cítila jejich utrpení, když je žár pálil na popel. Cítila utpení všech kolem sebe, věděla, že ji to bude jako noční můry strašit ještě několik týdnů. Jestli to tedy přežije.
Přeskočila koryto v zemi. Nebylo nijak zvlášť dlouhé, jenom poměrně hluboké a úzké - skvělá věc na vymknutí kotníku...
... a málem dopadla na ruku Jediho, ležícího na zemi. Byl to hnědovlasý člověk, kterému se noha zaklínila právě v tom dolíku. Moc se nerozmýšlela, pomohla mu vyprostit jeho nohu, ale už od pohledu viděla, že má Jedi vymknutý kotník. Vnímala, jak je někteří Jediové obíhají, jak další a další nacházejí svůj konec v ohnivé stěně vytvořené Sithy, která se k nim nemilosrdně blížila.
„Co to děláš? Běž! Není potřeba zabíjet nás oba!" zakřičel Jedi ležící před ní, aby ho bylo přes zuřící živly slyšet. Podle hlasu ho poznala, až se divila, kde se tady danná osoba bere. Ano, byl to mistr Be'ein. Myslela jsem si, že už jste dávno pryč, mistře, chtělo se jí říct. Nahlas ale řekla:
„Bude to zkriffeně bolet."
„Pozor na ja-" nedomluvil. Al'anir ho popadla za kotník a narovnala, až mu skočil zpět do jamky. Zastéhnal bolestí a vnímal, jak ho mravenčí prsty u nohou, jak se mu do nich vracel cit. Padawanka vyskočila zpět na nohy a běžela pryč, pryč od ohnivé stěny, která se na ně valila. Ani nevnímala svého nadávajícího mistra, který se s pomocí Síly vznášel vedle ní.
Vyhýbala se kmenům stromů, podlézala tlusté větve obsypané listím a jehličím, které byli tak tlusté, že by jimi neproběhla, přeskakovala pařezy, které jí rostly v cestě a zoufale se snažila doběhnout první Jedie - teď byli mezi těmi posledními.
Věděla, že jediná chyba by ji mohla stát život.
Ale přesto měla dobrý pocit. Už podruhé na něčí ochraně neselhala.
Cítila bolest lesa, jak nevinní živočichové a rostliny uvnitř jeden podruhém umírali, když se dostali do dosahu běsnícího ohně, šířícího se všemi směry.
V hlavě jí tepalo a i když měla dobrý pocit ze záchrany blízké osoby, její fyzický stav nebyl nejlepší. Hlásila se únava z vyčerpávajícího běhu, kterou sice zmírňovala Sílou, ale stále to nebylo ono. Pořád se jí motala hlava a měla pocit, že co nevidět zkolabuje a spadne na hliněné podlaží plochy, kam je Sithský rituál vyhnal.
Plameny Armádu vyhnaly z lesa, zásoby, jídlo, výstroj, to vše bylo navždy ztraceno v nenasytných plamenech vyvolaných Bratrstvem temnoty, to vše museli Jediové zanechat za sebou při svém zoufalém útěku o život. Teď byli vyhnáni z bezpečí zničeného lesa přímo na hornaté pláně, kde předtím proběhla většina bitev. Al'anir se usadil takový studený pocit v žaludku - byl to pocit nebezpečí, který za poslední dva roky zakusila už tolikrát -, tušila, že past ještě nezklapla, ale není úniku.
První vlna Jediů doběhla na nechráněné pláně. Sithové tam na ně čekali. Hothovi lidi skosila palba z blasterů - neměli šanci ani vytasit své světelné meče. Al'anir jejich konec cítila v Síle, díky tomu stačila včas vytasit ten svůj, aby se mohla bránit. Svou žlutě zářící čepelí odrazila dva laserové paprsky, které jí mířily na hlavu, pak se na ni vrhli zástupy Sithských vojáků.
Mistra Be'eina pustila s několika nadávkami, za které by se nemusel stydět kdejaký Corellianec, k zemi. Ihned se vyhrabal na nohy, a i když musel stále trochu odlechčovat svému zraněnému kotníku, čelil útoku Bratrstva temnoty vzpříma.
Hothovi vojáci byli v jasné menšině, ale i přesto se dobře drželi. Byli generálem Hothem pevně vedení, odhodlaní bojovat až do konce, obětovat vše pro dobrou věc - ochranu Republiky před hrůzovládou Sithů, před zničením jejich Řádu, což by Sithské vítěztví znamenalo. Povedlo se jim zatlačit Sithské jednotky zpět, rozbili jejich linie a vyvolali mezi nimi zmatek a chaos. Bojujeme doslova o přežití, žádný div, že nám naše zoufalství dopomůže k lepším válečným výsledkům, myslela si Al'anir. Ale musíme si dávat pozor na naše emoce, na nenávist, zlost. Není emocí, pouze mír.
Odrazila výpad vibročepele svého nepřítele, který byl vedený na její hlavu, čemuž vděčila hlavně díky své výšce, ale to se dalo podle jejího věku očekávat, otočila se na pravé patě a sekla mu do jeho levého boku. Zároveň se levou nohou zapřela vzadu a sklonila se, takže výsledná rána byla vedená níže, byla nečekaná hlavně pro někoho, kdo nebyl s to využívat dary Síly. A její manévr se jí povedlo - výkřik, spálené maso, mokré žuchnutí těla na zem a bylo po všem.
A pak ji to napadlo.
K Sithu, kam zmizeli všichni ti zkriffení lordi, temní páni, nebo jak si to vlastně říkají... prostě Sithové? Bojuje se Sithskými vojáky, odrazila blasterový výboj, ale kde jsou ti lordi? Kde je Holohlavý, Twi'lek, Hnědovlas, Githany a ostatní? Proč jsou tady jen vibročepele a blastrové střely?
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
Uslyšela motory letounů, jak k nim přilétaly odněkud zleva. Vzpomněla si na swoopy, na jejich výpravu za zásobama. Ale tohle nevypadalo na spojence.
Oči se jí rozšířily zděšením.
Spojenci by do nich nestříleli.
Letouny křižovaly bojiště a zasypávaly ho střelami. Zbraně letounů byli díky naprosté přesnosti, způsobené temnou stranou Síly, smrtící a neúrostně decimovaly Hothovi síly. Průběh boje byl opět zvrácen, tentokrát na stranu Sithů.
Al'anir zasypávaly hroudy hlíny a kamínky, všude kolem ní se válela těla Jediů i jejich nepřátel a jejich krev se po litrech vsakovala do země. Z pachů bitvy - potu, spáleného masa, krve, ale i strachu - se jí točila hlava a i když na to vše byla díky předešlým dvoum rokům zvyklá, nebo alespoň navyklejší než většina jejích vrstevníků, chtělo se jí z toho zvracet.
Vyslala Sílu a tak odhodila dva nejbližší vojáky pryč od sebe, na své kolegy, kteří měli tu smůlu a stáli jim v cestě. Přemohla se, aby se nepokusila hodit mečem a tím skolit co nejvíce protivníků - letící čepel je vzkutku smrtonosná zbraň, v tuhle chvíli to asi musí být k nezaplacení, myslela si -, ale ovládla se - tuhle věc ještě nikdy nezkoušela a nemyslela si, že by jí to mohlo hned napoprvé vyjít, zvláště bez mistra, který by jí to učil.
Kdesi vlevo zachytila koutkem oka mistra Be'eina. Chvilku zvažovala své možnosti, pak se ale vydala davem nepřátel k němu.
Sekala hlavně, ruce, nohy - co jí přišlo pod ruku, ale pak narazila na pro ni velmi těžko - jestli vůbec - překonatelnou překážku. Další muž s vibročepelí.
Byl mohutný, s ostře řezanými rysy, s jizvou přes levé oko - pravděpodobně mu zranění bylo způsobeno před nedávnem, světelným mečem - stačilo se zahojit, ale ne až tak moc, aby po zranění nezůstala malá rýha v obličeji, v jeho zranění bylo místy ještě vidět spálené maso, navíc byl na to oko slepý - bylo bílé, bez duhovky. Se svými černými vlasy a vousy a v Sithském brnění-uniformě vypadal trochu jako nějaká stvůra z nejhorších příběhů a nočních můr, jaké si mohla vybavit. Tedy, za předpokladu, že by nějaká z nich mohla být horší než její situace, než válka. Navíc se zdálo, že to byl ostřílený bojovník, který svou zbraň opravdu výborně ovládal.
Rozhodně lépe než Al'anir.
Než se nadála, zaútočil na ní - musela přejít do defenzívy, ustupovat před ním. Jejich zbraně narážely v rychlých, sotva postřehnutelných chvatech do sebe, jediná chyba znamenala jistou smrt.
Sehnula se, aby se vyhla jeho útoku, zároveň mu sekla zprava doleva svým světelným mečem po nohách, ale uskočil z jejího dosahu.
Cítila se podivně klidná - jako nikdy v životě, až jí připadalo ironické, že se jí to zdá tady a teď, ve válce, v těžkém souboji, kdy jí může každým okamžikem někdo bodnout či zastřelit do zad. Ale cítila, že to jí teď nehrozí. Vnímala svého protivníka, Jedie kolem sebe, jejich nepřátele, cítila letouny, jak křižují bitevní pole a střílejí do všech stojících Jediů, které mají v hledáčku.
Z jejich situace jí bylo jasné, že to je její poslední bitva. Že tenhle masakr nemá šanci přežít. Tak ať to stojí za to.
Byla odhodlána sebou do hrobu vzít co nejvíce nepřátel. Ale to se nejdříve musí dostat přes tohohle chlápka.
Znovu a znovu odrážela jeho prudké výpady, klouzala v potocích krve svých známých, spolubojovníků, ale i nepřátel, stoupala na jejich těla - ať už mrtvá, či umírající - zasypávaly jí hromady kamenů a štěrku, vyhýbala se střelám letounů jak jen to šlo a i přesto cítila klid.
Není vášeň, pouze klid.
Cítila, jak jí Síla koluje, jak je její součástí a ona je její, usměrňovávala ji, aby se mohla zkušenějšímu muži bránit. Zahlédla, jak se mistr Be'ein otáčí, aby jí našel, odrazil další střelu do jeho protivníka a běžel jí na pomoc. Ano, když na něj budou dva, nebude mít šanci.
Odrazila další výpad, který jí mířil na hruď, když najednou ucítila varování Síly. Ihned se otočila doprava a pozvedla světelný meč na svou obranu.
Pozdě.
Blasterová střela proletěla, zasáhla jí do pravé ruky.
Bolestí svůj meč pustila, vykřikla a chytla se za ruku. Ovanul ji pach spálené kůže a masa - její kůže a jejího masa, bolest byla nesnesitelná, její klid zmizel a byl jí plně nahrazen. V ten danný okamžik - na tu vteřinu - zapomněla na muže s jizvou, s vibročepelí. A bylo by se jí to stalo i osudné, nebýt včasného zásahu jejího mistra. Teď se musel chránit před Jediem, ale přesto jejich souboj nenechal bez konce.
Al'anir vzhlédla, aby zjistila, co se děje. Podívala se na něj právě včas, aby viděla jeho botu, jak se k ní blíží.
Padawanka se nestačila vyhnout - nesoustředila se a i když zareagovala a byla díky Síle rychlejší, nestačilo to. Muž jí s otočkou kopl ze strany do hlavy - do spánku -, aby jejich souboj ukončil a mohl se teď už naplno věnovat Jediovi, který proti němu stál.
Al'anir proletěla vzduchem, přetočila se a dopadla do kaluže krve. Pokusila se nadzvednout na loktech, ale byla moc slabá, chvíli viděla dvojitě a chtělo se jí zvracet, motala se jí hlava. Pak ji i ta malá síla v rukou opustila a ona se v bezvědomí zhroutila zpět na zem.