Al'anir; Ztracené příběhy Staré Republiky 2

2.

Odbobí dešťů se pomalu chýlilo ke konci a to pro Al'anir, mistra Jelina a další Jedie, kteří se prochlazení a promočení choulili ve svých provizorných přístřešcích v korunách hustého Ruusanského lesa znamenalo, že se období jejich relativního bezpečí chýlí ke konci a zatím stále nepřilétly posily slíbené mistrem Farfallou. Deště měli svou výhodu - mazaly po nich stopy, ale naopak se díky nim tvořilo hluboké bahno, které bylo Al'anir místy po pás. Přežívali, ale jen pod podmínkou, že nebudou ze svých úkrytů na stromech vylézat. Se Sithy bojovali jen prostřednictvím dobře připravených pastí, nikdy ne přímo. Nikde nebylo suché dřevo na rozdělání ohně, a to mokré dělalo hrozný kouř, který nejen že štípal do očí, navíc byl na míle daleko vidět, jako jakýsi ukazovatel - Tady jsme, pojďte si pro nás! - a kdyby si pro ně Sithové doopravdy přišli, byl by to konec Armády.
A tak Jediům nezbylo, než deště přetrpět a museli si vystačit s nadávkami na něj a s provizorními přístřešky. I tak se ale Al'anir povedlo nastydnout - dvakrát. A Jediům ubývaly zásoby. Bylo to nevyhnutelné. Museli jít pro další.
Padawanka pomalu procitala z meditace, připravena na útok odkudkoliv a kdykoliv, ale to se nestalo. Místo toho byla v malinké místnůstce, kterou zdílela se svým mistrem, postavené těsně u kmene na velmi široké větvy, takže je s přehledem unesla. Vduchu se Al'anir divila, proč se to jmenuje 'les' a ne 'prales', když zde byly místy i porosty, jako byl tento. Ale ona to nepojmenovávala, takže jí to mohlo být jedno. Podívala se na svého mistra, který byl už dávno z meditace vzhůru a teď pojídal jeden z přídělových balíčků, které ale nedokázaly utišit hlad jí samotné, natož jejího mistra. Hlad byl všudypřítomný, celá Armáda světla byla v kritickém stavu.
Mistr Hoth to musel vnímat. Přesto ale ještě nedal povel, aby šli pro zásoby. Podle mistra Jelina to byla jen otázka dnů, podle ní hodin, než k tomu dojde.
Ale věděla, že musí být trpělivá.

****

Al'anir se spolu s dalšími zhruba dvaceti Jedii plahočila pro zásoby.
Teď už byli na cestě zpět, ale velkým bahnem, které zde zbylo i po týdnu, co uplynulo období dešťů, jim to moc neusnadňovalo. Byla vyčerpaná a doufala, že se do tábora dostanou co nejdříve, aby si mohla odpočinout. Před ní šel její mistr, a i když z něj také cítila únavu, nebyla tak velká jako ta její a připadalo jí, že kdyby chtěl, mohl by jít mnohem rychleji. Naštěstí pro ní zde nebyla jediným padawanem - i když byla jednou z těch nejmladších, ne-li vůbec nejmladší -, a tak byl průvod dostatečně pomalý, aby mu stačila i ona.
Prodírala se bahnem v hlubokém lese, které jí místy dosahovalo po kolena, když tu náhle se odněkud zepředu ozvalo „Útok!"
Pustila batoh do bahna, vytáhla svůj žlutý světelný meč a zažehla ho. Dvěmi dobře mířenými ranami vedenými z jejích boků odrazila dvě střely, které na ní letěli. Ne všichni učňové, které s ní šli ve skupině měli takové štěstí a ona cítila - a několikrát i zahlédla - jak klesají mrtví k zemi.
Vypadalo to, jakoby je nepřátelští vojáci a temní mistři s blastery, vibročepelemi a světelnými meči obklopili ze všech stran. Vnímala, jak se Jediové zoufale bránili, ale Sithů bylo prostě moc. Jeden po druhém padali k zemi - teď už i Jediové a zkušenější mistři Jedi, ale pořád je každá ztráta oslabovala.
Kdyby nás jen mistr Hoth nerozdělil... ale asi to muselo mít logiku. Třeba to udělal, aby se alespoň někdo dostal do tábora se zásobami. Třeba zaútočili jen na nás.
Ale co když ne?
Co když teď, ve stejný okamžik, útočí i na další dvě skupiny?
Odkulila se doprava, jednak, aby se vyhla dalšímu útoku vedeným vibročepelí, jednak, aby se dostala za svého mistra - do relativního bezpečí.
Ihned vztala a přitiskla se k mistru Jelinovi zády. Vytušila, že její přítomnost uvítal - cítila to skrze jejich těsné pouto, které spolu jako mistr a učedník zdíleli. Možná, že si i oddechl, že je stále naživu - s její smrtí by nemohl teď nic udělat, i když by ho silně zasáhla a možná by se díky tomu přestal soustředit.
Chvíli takhle stáli, odráželi útoky mířené na ně; zároveň mířené na záda toho druhého. Nemuseli se starat o svá záda - teď chráněná touto taktikou -, ale bojovali s myšlenkou, že když zklamou; když budou zraniněni - nebo zabiti -, ponese za to následky i ten druhý, pravděpodobně stejným osudem.
Zvuky zbraní se mísily s výkřiky Jediů i Sithů - ať už bolestivými, či výteznými. Al'anir se v hlubokém bahně špatně bojovalo a z nasládlého pachu spáleného masa se jí zvedal žaludek. Přesto se odmítala jen tak vzdát a svým žlutým světelným mečem, který držela pevně v rukou odrážela střely, vybročepele a světelné meče, utínala hlavy a končetiny bez slitování všem uživatelům temné strany, kteří ji podcenili a přiblížili se k ní na dosach jejího meče. Ale ani přesto se nemohla rovnat zbylým Jediům, hlavně generálovi Hothovi, kolem kterého se hromadila těla jeho mrtvých protivníků jako poklidní a mírumilovní bounceři kolem těla zraněného - ať už člověka či jiné rasy, jakéhokoli pohlaví a věku, se zraněním na těle i na duši.
Bounceři byli tvorové původem z Ruusanu, kteří se díky svým velkým tmavým očím bez víček, dvěmi končetinami na bocích připomínající ploutve a dlouhým ocasem který za nima vlál jako stuha ve větru podobali rybám, ale kromě očí jejich obličej už nic netvořilo. Přesto spolu - a nejen spolu - dokázali komunikovat na bázi jednoduchých obrazů, vět, otázek a pocitů, které si dokázali nějak vtěsnat do hlavy. Tímto způsobem tišili zraněné, poskytovali pomoc a podporu těm, kteří to potřebovali. Poklidně kolem raněného létali a tišili ho od jeho bolesti, dokud nepřešla, nebo dokud nebylo zraněnému nějak pomoženo. Komunikovat se s nima ale muselo mluvením nahlas, a tak to mohlo vypadat opravdu zvláštně - jako když si někdo povídá sám se sebou.
Al'anir měla tyhle tvory ráda. Nejen, že byli tyhle metr až dva velké chlupaté koule roztomilé, ale také pomáhali těm, kdo to potřebovali. S jedním z nich se dokonce i seznámila - říkala mu D'el, mohla by ho i nazvat svým kamarádem. Už jí jednou pomohl z jejího zranění a od té doby se pohyboval v její blízkosti - pokud nebyl vyplašen, nebo neletěl domů.
Všude byl nyní zmatek.
Koutkem oka zahlédla, jak další příslušník Armády světla, za kterou Jediové a Republika bojovali, klesl k zemi. A nebyl to ledajaký Jedi, jak si hned uvědomila, byl to mistr Pernicar, dlouholetý přítel mistra Hotha.
Jestli nepřežil on, nemá šanci nikdo.
Tušila, jak hlavami všech Jediů, kteří jeho smrt zahlédli, prolétla ta samá, či velmi podobná myšlenka.
Odrazila další výpad vibročepelí a díky svižnému stylu Soresu udělala ve vzduchu svým mečem ležatou osmičku, tak rychle, že to okem šlo jen těžko zahlédnout. Současně klesla do podřepu - trochu dopředu, takže útočníkovi utekla ruku, svírajicí vibročepel. Jeho bolestný křik se jenom smýsil s všeobecným chaosem šavátky a Al'anir využila další střely - nevěděla, jestli jenom zbloudilé, či přesně mířené, neměla čas se tím zabývat - a natočila svůj meč pod takovým úhlem, že se odrazil jejímu nepříteli přímo do hrudi. Ihned padl mrtvý k zemi a ona se narovnala, aby mohla čelit dalšímu útoku. Zjistila ale, že mistr Jelin zmizel - už se jí neopíral o záda. Znerovózněla a ohlédla se po něm - což byla chyba, které muž se světelným mečem využil -, aby zjistila, kde je. Včas ho ucítila a soustředila svou moc, aby ho zastavila tam kde byl. Následně ho probodla svým mečem. Jenom vydechl a umírajíc padl k zemi. Měla štěstí - patrně se jednalo o nedocvičeného Sithského akolytu, jednoho z čerstvých posil z Korribanu, ale pravděpodobně z jiné Sithské akademie, který ještě nenabil zkušeností a pravděpodobně byl v podobném boji poprvé. Slíbila si, že se odteď bude více soustředit, ale otázka ohledně osudu jejího mistra ji trýznila tolik, že po něm zapátrala alespoň v Síle. Ucítila ho několik metrů od sebe - oddechla si - tedy alespoň do té doby, než musela odrazit další blasterový výboj.
Saltem se přenesla za dalšího Jediho a zachránila mu život tím, že ihned poté odrazila výpad vibročepelí. Dotyčný nepoděkoval - ani nečekala, že by si jejího činu v zápalu boje všiml. Na jakoukoliv konverzaci nebyl čas.
Otočila se zpět, aby zahlédla ženu s divokým výrazem v tváři. Se svým světelným bičem se neohroženě drala kupředu.
Al'anir ji hned poznala.
Githany!
Githany, Jedi, která je zradila. Byla by ji v Sithském rouchu nepoznala, kdyby v rukou nedržela svou silně netypickou zbraň - světelný bič. Přesto se s ním dovedla ohánět, že se jí kde kdo neubránil a byla to silná spojenkyně - alespoň před tím, než se přidala k Sithům. Teď z ní byla nebezpečná protivnice.
Vzpomínala si, jak se s ní dala do řeči, když ji ve dvanácti poprvé potkala. Jevila se jí jako milá žena a spíše než od ní by čekala zradu od lorda Farfally.
Ale stalo se. A teď je nepřítel, stejně jako temný pán Kaan, Kopecz, Kla'im a další.
Temný pán... co to je za titul? Zní to hrozně... Co si pamatuji, Sithové se nazývali 'Darth'. Proč od své tradice tak najednou odstoupili? A jak se nazývá asi zástupce ženského pohlaví... temná paní? Temná dáma? Temná slečna? Ještě že nejsem Sith...
Githany šla dál. Dál k mistru Hothovi. Ale v cestě jí stál i mistr Jelin.
U všemocné Síly! Snad nehodlá-
Githany zaútočila ještě než svou myšlenku dokončila. Její bič nečekaně měnil směr, točil se kolem bezradného Arkaniana, který chvíli úspěšně odrážel její útoky. Ale bylo to něco jiného, co ho skolilo. Než se k němu stačila dostat, zasáhl ho výboj z blasterové pušky do zad.
„Ne!" Výkřikla Al'anir, ale už bylo po všem.
Její mistr se skácel mrtvý k zemi.
Nad hlavou se ozval hluk, vydávaný čtveřicí swoopů, těsně před tím předcházený blízkým výbuchem, tak blízkým, až ji odhodila tlaková vlna k zemi. Svými těžkými děly ostřelovaly nepřátele, kteří se dali na útěk. Nechápala, proč se rozptýlili tak rychle, asi se jejich posilám nechtěli nebo nemohli postavit.
Pohledem přejela ty, kteří ještě stáli - nezbylo jich více než deset - a radovali se z přistávajících swoopů, které bezesporu zachránili jejich životy.
Ale pro ni nic z toho jakoby neexistovalo. Celý její svět se zúžil do jediného těla, ležícímu v bahně pře ní.
Klesla před ní na kolena do bahna, matně vnímala své okolí, jak mistr Farfalla vylézá z jednoho ze swoopů.
Rozmrkávala slzy, snažila se potlačit svou lítost a smutek, ale marně.
„Mistře," zašeptala, dosedla na zem, zvedla jeho ještě teplou hlavu a snažila se svými špinavými prsty očistit jeho obličej od bláta - marně.
Pak na ní její situace dolehla v celé její kruté realitě.
Byla sama, bez nikoho známého, ve válce. Její nejbližší osoba zemřela, už nemá nikoho. Ztěžka polkla, schoulila se a pustila hlavu svého mistra. Třásla se po celém těle, najednou neschopná pohybu či jakékoli po smysluplné myšlenky a věty. Zírala na mrtvolu, nejasně vnímala hádku mezi místem Hothem a mistrem Farfallem, jejich naštvaný tón, následně opětovné nastartování swoopů a to, jak mistr Farfalla i s dlouho slibovanými posilami odlétá pryč.
Chtěla brečet ale prostě najednou nemohla. Nevěděla, co se s ní děje, jediné co tušila bylo, že by se na mrtvolu svého mistra dokázala v kuse koukat celé hodiny.
Najednou jí někdo chytil za ruku a hrubě vytáhl zpět na nohy. Zjistila, že kouká přímo na mistra Hotha, který jediným pohledem dokázal zjistit, co se stalo. Však také byla se svým mistrem v jeho armádě už od samého začátku - byl to zázrak, že přežila až doposud -, znala ho, poslouchala jeho rozkazy každý den. Věděla, že ze začátku měl problém s rozhodnutím jejího mistra vzít ji sebou, ale prosadila se, takže si později připadala jako právoplatný člen jeho armády, i když její copánek mluvil za vše. Zprvu si sice musela zvyknout, že na ni rozkazy štěkal kde kdo, ale to byla ta nejmenší cena, kterou bylo nutné zaplatit, aby mohla být něčeho takového, jako byla Armáda světla, součástí. Stačilo se nad jejím fungováním zamyslet a odhalila i samu sebe, nezkušenou mladou padawanku, za její přínosnou součást.
I ona tušila, jak se cítí on, i když stráta někoho blízkého je vždy osobní věc.
Vrazil jí do rukou batoh se zásobami, které nesla ona a vydal se pryč. Jako ve snách následovala skupinku přeživších Jediů zpět do tábora. Dávala si pozor, aby nezakopla, opatrně kladla jednu nohu před druhou, ale postupovala příliš pomalu, než aby mohla Jediům před ní stačit.
Nakonec se pro ni jeden z přeživších mistrů vrátil, popadl jí za zápěstí a hrubě jí postrčil kupředu.
Kdesi hluboko v ní, nějaká část, která byla schopná jasného uvaživání tušila, že její situaci proberou s někým, nejspíše s mistrem Hothem později - jestli vůbec. Byla válka a to znamenalo ztráty. Velké i malé.
A tak se nechávala odvést z bojiště, zlomená, ale přesto neuronila jedinou slzu, jako nějaký malý Youngling, ale to jí teď bylo jedno. Její myšlenka se vracela k jedinému - k tomu hrozného okamžiku, kdy viděla svého mistra klesnout vinou blasterového výboje mrtvého k zemi.