Zakázaný les

2

Přišli jsme na polní cestu, která vedla přímo do lesa. Do toho, který jsme znali snad už zpaměti. ,,Skončí ten komiks dobře, nebo ten týpek nakonec přeci jen umře?" ptal se můj kámoš. Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Zbývalo nám už jen posledních pár stran, aby jsme tento příběh ukončili. Psali jsme to už dva měsíce a mě to přestávalo bavit. ,,Já nevím, co by se vám líbilo?" zeptala jsem se jich. 

U cesty jsme potkali nějakého muže, kterého jsem tady nikdy předtím neviděla. Divně na mě zíral. Možná proto, že já se na něj taky blbě dívala. Sestra si toho všimla. ,,To bude asi ten chlápek, který se sem přistěhoval," odpověděla mi na otázku, kterou jsem ani nevyslovila. Kývla jsem hlavou. ,,Tak jaký bude ten konec?" zeptala jsem se znovu. ,,Já miluju šťastné konce," usmál se na mě Patrik. ,,A já zas ty smutné. Ty, které vám roztrhnou srdce na několik kousků a vy se z toho pak musíte vzpamatovávat." ,,No, to jste mi teda moc pomohli. Vážně děkuju." ,,No jo... ty jsi tady ta spisovatelka. Ty musíš rozhodnout. Já to jen kreslím. A tady šprtka," ukázal na Hanu, ,,tak ta se vyzná zase v balení kluků. Té nevěř," podíval si nás žertem. I tak jsem ho měla moc ráda. Jen sestřička na něj udělala vražedný pohled. Musela jsem se tomu zasmát. Vešli jsme do lesa. 

Šli jsme ještě kousek po té cestě a pak jsme šli jako vždycky do šíleného kopce napříč lesem. Z toho, jak často jsme tam chodili, byla mezi stromy vyšlapaná cestička. Přišlo mi trochu divné, jak je najednou ten les čistý. Obvykle tam leželi na zemi větve, které tam už hnily. Ale dnes nic. Chtěla jsem to říct těm dvěma, ale ještě by řekli, že jsem paranoidní. To víte, miluju horory a věřím na duchy. A oni ze mě díky tomu rádi dělají blázna. Rozhodla jsme se, že jim nic neřeknu. A navíc nechci rušit jejich rozhovor. Patrik se Hany zrovna vyptával na to, jestli ještě chodí s tím Martinem. Popravdě mě to taky zajímalo. A tak jsem nastražila ucho a poslouchala. 

,,S tím blbcem? Byl tak nudnej, že bych to ani ten týden nevydržela," a já se musela rozesmát. Pro moji sestru je nudnej každej. Nechtěla jsme vědět, co vykládá o mně. A co potom Patrik? Asi jsme se smát neměla, protože s mojí fyzičkou jsem ten kopec nemohla vydejchat. ,,A tak teda s kým seš?" zajímalo mě. ,,Ségra, nebuď zvědává..." 

Konečně jsme došli na naše milované místo. Byl tam překrásný výhled. Viděli jsme tam celou naši vesnici. I vzdálené lesy a pole. Pro mě to byl ráj na zemi. Posadili jsme se na zem. ,,Tak co ten konec? Šťastný?" Neměla jsem tušení jaký udělat konec, ale vzhledem k tomu, že jsem měla dobrou náladu, tak jsem řekla, že šťastný. ,,Dobře Tery..." začal dokreslovat poslední stránky. ,,A kdo ho zachrání? Ten tajemný kluk?" ,,Jo, přesně ten. Tajemní jsou vždy nejlepší," dívala jsem se, jak kreslí. ,,To teda..." dodala Hana. Ale nevím, jestli to náhodou nemyslela v ironii.

,,A je to hotový," prohlásil. Podala jsem sestře blok s komiksem, aby posoudila, jestli je to dobrý. To jí šlo. ,,A co máš v plánu dál?" zajímal se. ,,Teď bych chtěla něco vtipného. Víš co, lidi baví něco, co je rozesměje a přivede na jiné myšlenky," podívala jsme se na něj. ,,To máš pravdu," přitakal. Sledovala jsem Hanu, jak čte. ,,Je to vážně super, lidi. Jste šikovní!" pochválila nás. ,,Díky, jak jinak," usmáli jsme se. 

V lese ten čas strašne rychle ubíhá. Hlavně, když tam jste s tak úžasnými lidmi. Proto jsme si nevšimli, že už je celkem dost hodin a začíná se stmívat. No ale zas tak moc nám to nevadilo. Mohli jsme si svítit mobily. Ty má v dnešní době u sebe přeci každej, že? 

Seděli jsme tam a bavili se o našich vzpomínkách. Sestra milovala humor a ráda mě před každým zesměšňovala. Ne, že bych si na ni někdy stěžovala. ,,Ségra, pamatuješ, jak sis zapomněla v sedmé třídě obléknout spodní díl plavek, zrovna tam byla celá tvoje a polovina mé třídy, a tak jsi do toho bazénu šla prostě jen s horním dílem. Bože! Já myslela, že umřu smíchem a zároveň se propadnu hanbou za tebe," začala se smát dost nahlas. A nemohla přestat. Lehla jsem si. ,,Bože, Hano! Nech toho zas! Já na to chci taky někdy zapomenout," řekla jsem. Patrik se samozřejmě taky smál. A to tu historku neslyšel poprvé. ,,Škoda, že jsem tam nebyl," přidal se do smíchu, ale narozdíl od mé nejdražší sestřičky, brzy přestal. 

Najednou jsem uslyšela, jak se k nám někdo blíží. V dáli jsem viděla světla baterek. Tak jsem si říkala, že nám chce asi někdo vynadat, za takovou melu. ,,Ticho!" okřikla jsme ji. Sedla jsme si a podívala se vpravo. ,,Vidíte tamhle to světlo? Někdo sem jde," ukázala jsem tím směrem. 

Ahoj, po dlouhé době jsem se rozhodla zase napsat nějakou knížku. Tak doufám, že se vám bude líbit :).