Strážci temnoty

2

Crrrrr...!!! 
Rozespale jsem natáhla ruku k nočnímu stolku a vypla budík. Tenhle pohyb umím úplně nazpaměť.
To byl ale hrozný sen, ještě že tohle už je skutečnost a já nemám nějaké tetování na rameni. V duchu se zasměju. Posadím se na postel a ještě chvilku musím mrkat očima, aby se má mysl a všechny smysly nastartovaly. Ve skříni sáhnu po prvních věcích co uvidím a obléknu si tak na sebe obyčejné bílé tričko a kraťasy, které nosím jen doma. Jdu do koupelny a vyčistím si zuby. Instinktivně si sáhnu na pravé rameno, kde v mém snu byl vypálený symbol. Prsty přejedu přes rukáv mého trička, který spočívá na mém rameni. Pod tenkou vrstvou trička jsou cítit lehké hrbolky. Rychlostí, která mi byla dosud neznámá odhrnu rukáv trička a zděsím se.,, Neeeeee...!!!! " zakřičim z plných plic a   pustím rukáv. Z kuchyně o patro níž se ozve:,, Lexie, děje se něco? " Byl to mámin hlas. Zněl ustraně. To teda děje. Vykřikne má mysl. Seběhnu schody a přejdu přes malou chodbičku do kuchyně. S překvapeným výrazem se přede mnou objeví moje  mamka.,, Jo děje... " odmlčím se a sáhnu si na rameno. Chviličku zaváhám, ale po vteřině odhrnuji rukáv.,, Tohle, mami co to je? " skoro brečím. Z obýváku přijde můj otec.,, Co se tu děje? " zeptá se s úsměvem na tváři, který ale během sekundy zmizí. Matka se zděšeně podívá na otce.,,Jerry? Byla to pravda. " řekla a odmlčela se.,, Moment, co byla pravda? " nechápavě kývu hlavou.,, Ty dopisy, nelhaly. Všechno to je pravda. ". Řekla matka směrem k mému otci.,, O čem to tu sakra mluvíte, jaký dopisy! " skoro křičím.,, Děje se něco? " přiběhne ze svého pokoje Tomas, můj o 2 roky starší bratr. Jeho kudrnaté vlasy, podobné matčiným se mu houpou do chůze.,, Tomasy, Alexandro, běžte do obýváku. " poručil otec. Nechápavě se podívám na svého bratra, který jen pokrčí rameny. V obýváku si sedáme s Tomasem vedle sebe, zatím co otec si sedá naproti nám, ale matka ještě nepřišla.,, Musíme vám něco říct. " řekl tiše otec. Matka přišla do obýváku s krabicí v ruce a sedla si vedle Jerryho.,, Elen, začneš vyprávět? " zeptal se Jerry. Eleanor nejistě přikývla.,, Když se Tomas narodil, byli jsme všichni šťastní. Tohle štěstí jsme ale chtěli mít znovu, proto když mi doktor řekl, že už nemůžu mít děti, zhroutila jsem se. Jednoho dne večer jsme se vraceli s Jerrym a Tomasem, kterému byly tehdy dva roky z navštěvy tetičky Clary a před prahem našeho domu jsi ležela zabalená v dece ty. " Elen ukápla slza.,, Vedle tebe ležela tahle krabice. Vzali jsme tě dovnitř a myslely jsme si, že tě odvezeme do babyboxu, dokud jsme si neprečetli dopis, který byl v krabici. Nechali jsme si tě a přijali jsme tě za vlastní, přesně jak stálo v dopise, a to znamení co máš na ruce, to také stojí v tomto dopise. " otevřela krabici a podala Lexie dopis.,, Lexie, víme, že to teď pro tebe vůbec nebude lehké, ale prosím tě, pochop to a nezlob se na nás, že jsme ti to neřekli dřív. " Nejistě si od Eleany beru dopis.,, Tady, vem si tu krabici, ta patří tobě a až budeš mít náladu, přečti si i ty dopisy, co jsou uvnitř. " Kapou mi slzy. Co si myslí, že když mi řeknou, že nejsem jejich dítě, že bude všechno v pořádku? Rozběhnu se do svého pokoje a hodím sebou na postel. Můj polštář začíná být mokrý od mých slz.,, Lexie, já, nevěděl jsem to. " ,, Běž pryč Tomasy, nech mě být. " vykřiknu a běžím zavřít dveře od pokoje. Zamknu dveře a sednou si ke klavíru. Z piána vychází smutné melodie. Ze smutku se stane až depresivní hudba, která je ale velice tichá. Proč mě to nenapadlo dřív? Vždyť jim nejsem vůbec podobná. Moje matka, moje? Vždyť není moje. Její kudrnaté světlé vlasy a pihy v obličeji, její dlouhé a hubené nohy, a její živý charakter je opakem toho mého. Tomas přesná kopie rodičů. A já, malá, krátké nohy, trochu křivé, tmavěhnědé naprosto rovné vlasy, a povahou spíše klidná a rozvážná.
Celý den jsem nevyšla z pokoje. Nemám náladu s nikým mluvit. Načrtla jsem pár skic, které mi vyšly na mysl. Ani nevím co to znamená, prostě jsem měla chuť kreslit, tak jsem  kreslila. Rozhodla jsem se jit spát. Po umytí jsem si vlezla do své dvoulůžkové postele a zhasla jsem lampičku na nočním stolku. Nemohla jsem usnout. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co se dnes stalo. Po asi hodině se mi začnou zavírat oči. Naprosté ticho se rozléhá pokojem. Jen občas je slyšel zavání větříku přes otevřené okno.
Najednou je slyšet zavrzání. Rychle si sednu a rozsvítím lampičku. V okně se mihne stín. Zděšeně, ale zvědavě běžím k oknu. Vyhlédnu ven, ale nikdo tam není. Jen slabé šumění lístků je slyšet. Vrátím se znovu do postele, ale rovnou usínám.