Strážci temnoty

3.

Pomalu otevírám krabici. Pokoj mi ovětluje jen lampička na mé nočním stolku. Víko krabice je těžší než vypadá. Odložím ho na postel a vezmu si dopis s číslem 1.

Milá Alexandro,
Víme, že to pro tebe od teď nebude jednoduché. Tento dopis jsi měla dostat, až ti bude 17.
Prosím nezlob se na nás, že jsme tě museli opustit, ale doufáme, že to pochopíš v dalších dopisech.
Tvoji rodiče.

To nedává smysl, proč by mě opouštěli. Honem hledám dopis s číslem 2.

Dříve či později tě někdo najde a zavede tě k nám. Budeš se muset toho hodně naučit, ale ty jsi silná a proto to zvládneš. Jsi jiná než všichni ostatní v tvém okolí. Jsi vyjímečná. Zatím ti toho víc neřekneme, ale vše se brzy dozvíš.
Rodiče ❤

,, Já a vyjímečná? A v čem asi? " řeknu a hodím dopis do krabice. Pod dopisem číslo 3. leží na dně krabice prsten a kus větvě ze stromu. Vezmu prsten do ruky a zblízka si ho prohlédnu. Zlatý prsten vypadající jak z dob středověku má na sobě vyrytou značku korunky. Zkusím si jej nasadit na prsteníček levé ruku. Prsten na mém prstu volně sklouzne až dolů, kde jakoby se k mému prstu přisál. Udiveně otevřu pusu. Padne mi jako ulitý.,, Lexie, snídaně. " vpadne do mého pokoje Tomas. Rozhlíží se po pokoji, jako by něco hledal.,, Jo už jdu! " odpovím mu a sleduju, co se chystá udělat. Ještě jednou se rozhlédne a pak odchazí. Dopis s číslem 3 položím na stolek. Vyvléknu prsten a hodím jej zpátky do krabice, kterou schovám pod postel. Sejdu schody a jdu do kuchyně. Sednou si na mé obvyklé místo. Všichni už snídají. Je to nezvykle tiché ráno. S rodiči jsem od té doby nepromluvila. Nezlobím se na ně, už ne, jen teď nevím, co jim mám říci. Každý kouká do svého talíře, kde má omeletu z vajec a vedle nakrájenou zeleninu. Znepokojující ticho přetrhne hlas mého bratra.,, Kde jsi teď byla? " ,, Na posteli, vždyť jsi tam byl ne? " ,, No byl, ale ty jsi tam nebyla. " dívá se na mě. Má přitom zvláštně pokroucené obočí, jakoby se mračil ale zároveň bál.,, Nesmysl, já tam byla. " odbiju ho a strčím si velký kus omelety do pusy.
Po snídani si vezmu oblečení, které normálně nosím do školy a jdu ven.
Je to jen 10 minut cesty, obejdu 3 bloky a jsem u Rachelina domu. Vila která se přede mnou tyčí,  je ve čtvrti milionářů jedna z nejhezčích. Na telefonu vytočím Rachelino číslo, a po dvou vyzváněních Rachel vykoukne z okna svého pokoje. Mávnu na ní mojí bledou rukou. Rachel zmáčkne na svém mobilu ikonu, která spustí otvírání velké kovové brány. Vstoupím na chodníček obklopený krásnou zelenou šťavnatou trávou. S Rachel jsme kamarádky už od školky, často mě vyzvedávali její rodiče i ze školy a tady jsme s Rachel trávili celé dny. Je to jako můj druhý domov. Pomalu procházím domem. V kuchyni pozdravím Racheliny rodiče a pokračuju do chodby, ze které vede točité schodiště přímo do Rachelina pokoje.,, Ahoj, jsi v pořádku? V telefonu jsi zněla rozhozeně? " vyhrkne na mě Rachel a rychle mě obejme.,, Všechno se zkomplikovalo. Řeknu poněkud zdrceně. Rachel řeknu vše o adopci,  o dopisech a o tom, že si pro mě někdo má přijít.,, Vždy jsi mi připadala jiná než tvoji rodiče a bratr, ale myslela jsem si, že to je normální. " řekla rozvážně Rachel.,, Ale věděla jsem, že jsi něčím vyjímečná. " dořekla a objala mě. Tohle jsem potřebovala. Někomu o tom říct.

Celé odpoledne jsme si povídali. Rachel se mě snažila rozesmát tím, že si dělala srandu, že mi přijde dopis z Bradavic, že jsem kouzelník nebo se ze mě za úplňku stane vlkodlak nebo budu upír a podobné hlouposti. I když jsem se smála tomu co Rachel říkala, hluboko uvnitř jsem trnula hrůzou, co z toho bude pravda, protože teď už jsem nevěřila ničemu. Připadalo mi všechno cizí, nové, jiné.