Spojení [FrostIron]

Kapitola 9

„Pane?"
Tony ani nemrkl, jen dál pomocí prstů měnil díly na hologramatické projekci návrhu nejnovějšího obleku.
„Poslouchám, Jayi," řekl.
„Pan Rogers vyjádřil obavy o vaše zdraví. Tvrdí, že tři dny nevyjít z dílny rozhodně nemůže být zdravé."
„Já ale vycházím ven, Jayi. Večer vždycky poslušně vyjedu výtahem nahoru, lehnu si do postele a pokouším se usnout, aby se tu zase neobjevil Loki a nedotáhnul mě do tý postele on. Ve vší počestnosti, samozřejmě. I když to, jak mi posledně MAGICKY sundal oblečení, když mě uspal, by mohlo naznačovat opak. A to nemluvím o tom, že slíbil, že mě magicky uspávat už nebude..."
„Pan Rogers má obavu spíše kvůli tomu, že se poslední dny příliš nesocializujete, pane."
„To není žádná pravda," zamračil se Tony. „Mám přece tebe, miláčku můj. A krom toho, dneska jsem mluvil s Brucem!"
„Pan Banner vás v dílně navštívil už před dvěma dny, pane."
„Fakt? Ten čas ale letí... No, to je jedno, stejně neříkal nic zajímavýho. Tony, už týden trávíš většinu času v dílně, Tony, utíkáš před problémy, Tony, nemůžeš prostě jen ignorovat, že tu žije Loki... Mimochodem, proč nikdo nejde za Lokim a nehučí do něj, že nemůže bejt celý dny zašitej nahoře u Thora a opustit to patro jen tehdy, když na jeho vkus moc ponocuju?"
„K tomu došlo naposled před pěti dny, pane."
„Od tý doby jsem s Lokim nemluvil?" pozvedl Tony obočí.
„Ne, pane. A pokud jde o vaší předchozí otázku, myslím, že ostatní obyvatelé domu nestojí o přítomnost pana Laufeysona na společném podlaží. Kromě pana Odinsona, který se svého bratra snažil za poslední tři dny přesně jedenáctkrát přesvědčit o tom, že, cituji, 'ale bratře, musíš se seznámit s mými midgardskými přáteli, je to skupina skutečně mocných válečníků'."
„Nemůžu si pomoct, Jarve, ale nezní to správně, když to říkáš ty. Co na to říkal Loki?"
Vzápětí se z Jarvisových reproduktorů ozval Lokiho hlas.
„Řekni, bratře, vážně tě musím proměnit v žábu, abych tě umlčel? Nebo by ses mi i jako žába pokoušel vykvákat, jak jsou tví noví přátelé úžasní? Možná bych tě měl proměnit v myš. Nebo rybu. I když, to bych tě musel krmit. A raději nechci vědět, co bys byl schopen sežrat jako zvíře, vzhledem k tomu, kolik jídla jsi do sebe schopen nacpat jako člověk..."
Tony se pousmál.
„Takže hádám, že ani Loki se zrovna nesocializuje."
„Ne, pane."
„A já s ním nemluvil pět dní?"
„Ne, pane."
„Co dělá celý dny, Jayi? Leží v těch spisech?"
„Většinu dní ano. Když ne, hraje si se svým telefonem. A několikrát se už s panem Odinsonem díval na film."
„Dobře," kývl Tony. „Sakra, proč se na to vůbec ptám? Já nechci vědět, co dělá, pro mě za mě, ať se třeba z nudy oběsí..."
„To je od tebe tak milé, Starku."
Tony sebou trhl a vykřikl. Hologram před ním se vinou neopatrného pohybu rukou rozletěl na všechny strany. Miliardář se zděšeně otočil a vytřeštil oči na boha, který se na něj zase jednou pobaveně díval s rukama založenýma na prsou.
„O CO SE SNAŽÍŠ?!" zaječel Tony. „Abych měl infarkt?! Já ti snad přidělám na krk zvoneček!"
„Myslíš, že zvonečku by ses lekl méně než mého hlasu?" pozvedl Loki obočí.
„Jdi DO HÁJE, Loki," zavrčel Tony. „Co tu vůbec děláš? Kolikrát jsme už vedli debatu o tom, že moje dílna je zakázanej prostor a nemůžeš se v ní jen tak objevovat?!"
„Možná kdybys měl aspoň trochu slušná bezpečnostní opatření..." pokrčil Loki rameny a Tony zíral, jak se mu z jednoho zmíněného ramene svezlo volné černé tričko s velmi, velmi širokým výstřihem, tak širokým, že byl zázrak, že se nesvezlo mnohem DŘÍV.
Tonyho oči začaly samy od sebe putovat směrem dolů. Lokiho tričko končilo někde v polovině jeho boků. A miliardář překvapeně shledal, že Loki má na sobě tmavě ZELENÉ džíny. A žádné boty ani ponožky.
„Možná..." zamumlal, než zavrtěl hlavou a rychle se pohledem vrátil k Lokiho tváři. „Možná kdybys v sobě měl aspoň trochu slušnosti, přenesl by ses támhle za tu skleněnou stěnu a počkal, až tě pustím dovnitř. Ale to ty nikdy neuděláš, co?"
„Správně," zaculil se Loki.
„Tak jo. Potřeboval jsi něco?" vzdychl Tony. „Nebo se prostě jen nudíš a nemáš koho otravovat?"
„Jen jsem ti chtěl říct, že jsem dokončil základní výzkum ohledně našeho spojení. Mám fakta. Ne, nedělej si naděje, netuším, jestli a jak jde zrušit. Jen vím, co nás čeká, dokud se mi na to nepodaří přijít."
„Tak jo," řekl Tony a posadil se na vysokou stoličku u pracovního stolu. „Mluv. Bude to ještě horší?"
„Naštěstí... ne," zavrtěl Loki hlavou. „Vlastně myslím, že už teď můžeš cítit, že se pouto ustaluje a jeho efekt je o něco málo slabší. Aspoň mně se daří méně vnímat tu tvou... věčnou hyperaktivitu."
„No, je fakt, že já možná cejtím taky míň tý tvý otrávenosti," ušklíbl se Tony. „Co dál?"
„Nebudu tě zatěžovat detaily. Jen ti řeknu, že nás čeká další ustalování. Jeden bude emoce toho druhého rozeznávat lépe, ale zároveň ne tak SILNĚ, jestli mi rozumíš. A pokud projevíš dostatečnou psychickou sílu, možná se ti podaří některé své emoce dokonce i z větší části ukrýt. Ach, ano, a zjistil jsem, že dle všeho není možné vycítit ani lásku, ani nenávist. Nikdo neví proč, ale je to tak. Doprovodné emoce ano, cit jako takový ne. Což vysvětluje, proč nejsem pořád schopen cítit účinek Amořina kouzla."
„Fajn. Chápu," zamumlal Tony. „Co ta věc se vzdáleností, na kterou můžeme od sebe?"
„Ano, to je také normální průvodní jev začínajícího spojení. Krátkodobé omezení. Hranice vzdálenosti, kdy nám odloučení začne být nepříjemné, by se měla rychle zvětšovat. Nakonec zmizí úplně."
„Výborně. Takže brzo budeš moct vypadnout zpátky do svýho bytu. To rád slyším."
Loki na okamžik zaváhal, ale pak kývl.
„Ano. Pokud tě moje přítomnost v tvém domově obtěžuje, tak odejdu, jakmile to bude možné. Vlastně, jestli chceš, můžu teď hned vyzkoušet, jestli to náhodou už možné není."
Tony cítil, že Loki je poněkud... zklamaný, možná mírně dotčený. Zároveň věděl, že Loki moc dobře ví o tom, že Tony sám se kvůli svým slovům cítí provinile. Takže nejspíš bylo všechno v pořádku.
„Zkus to," slyšel se miliardář říkat.
Loki ani nemrkl a byl pryč. Vzápětí měl Tony pocit, jako by se mu snad měla rozskočit hlava bolestí, plíce se mu stáhly, srdce se divoce rozbušilo, před očima měl mžitky...
Zrovna se začal na své stoličce skutečně nebezpečně naklánět na stranu, když ho pevně objal pár roztřesených rukou. Zároveň začaly všechny nepříjemné efekty pomalu ustupovat.
„Ne. Myslím, že na takové odloučení nejsme připravení," zamumlal mu do ucha Loki.
Tony kývl na souhlas, tedy, tak, jak mu to jen dovolilo Lokiho rameno, do kterého měl zabořený obličej. Lokiho rameno vonící... co to bylo, cedr? Rozhodně, cedr. A santalové dřevo. A i trocha vanilky...
„Pusť mě," řekl náhle Tony. „Hned."
Loki odstoupil a Tony se narovnal. Jen se modlil za to, aby se nečervenal.
„Omlouvám se. Jen... Padal jsi."
„Jo, a pak jsem už nepadal a ty ses stejně... lísal," ušklíbl se Tony a přehodil si nohu přes nohu, i když moc dobře věděl, že tím nezamaskuje vliv, co na něj Lokiho vůně měla. Protože POCITU se jen tak zbavit nemohl.
„Nelísal jsem se. Mám-li být upřímný, používal jsem tě jako opěrný bod." A až v tu chvíli si Tony všiml, že bůh se teď rukama opíral o desku pracovního stolu. „Závrať. To jsem nečekal. Minule jsem necítil závrať. Je fakt, že minule jsem cítil TOLIK nepříjemných pocitů, že závrať se mohla docela dobře ztratit."
„To rozhodně mohla," ušklíbl se Tony. „Takže předpokládám, že tě tu ještě nějakou dobu budu muset trpět, co?"
„Obávám se, že ano," potvrdil Loki. „Ale pokud ti to pomůže... Rozhodl jsem se, že co nejdřív začnu zkoumat kouzla lásky, abych tě mohl zbavit toho, co na tebe Amora seslala. Samozřejmě, že budu muset nejdřív zjistit, jaké přesně to je, ale... To počká. Zatraceně, moje hlava. Předpokládám, že bys tu dole neměl nějakou sladkou limonádu?"