První sklenička a já. Zasednem spolu ke stolu. Usrkávám červené a sleduju špinavý nádobí ve dřezu. Mohla bych ho umýt. Mohla bych vyhodit ty prázdné lahve u plného koše. Mohla bych vytřít podlahu a vyvětrat kouř. Mohla bych dojít nakoupit. Mít doma jednou mlíko a čerstvej chleba. Mohla bych vyprat a obléct si čisté šaty, umýt si vlasy a jít v čas spát. Mohla bych žít normální život. Ale proč? Pro koho? Ani mě ani tátu nezajímá pečivo k snídani, upravený byt nebo co se děje ve světě. Nezajímá nás normální život. Je důležité jen občas zajít pro cigára a jednou za čas umýt skleničku. A hlavně pořád mít co do ní. Dolévám si. Svírá mě úzkost. Strach. Beznaděj. Tolik nepříjemných pocitů při pohledu na kuchyň. Ptám se sama sebe "Vážně chci tenhle život? Jak jsem se sem dostala?". Další nával úzkosti. Uvnitř vím, že ne. Že jsem tohle nikdy nechtěla. Svojí hlavě však namlouvám, že takhle to má být. Že venku za okny se neděje nic oč bych přicházela. Není tam nikdo kvůli komu bych měla mýt nádobí a zalévat květiny. Dopíjím lahev. Je žalostně prázdná. Oči mě pálí a hlava se motá. Pláču a lahev postavím k ostatním. Trochu vratce se motám kuchyní. Žalostnou kuchyní. Trochu vratce se motám životem, no však vy víte jakej je...
