Seděla na lavičce na dětskym hřišti a sledovala to místo co bylo ještě před rokem úplně jiný. Viděla basketový hřiště kde trávila tolik času s klukama a kde kolovala sláma. Viděla místo za starou čistírnou, který je teď obehnaný plotem a ještě před rokem se tu scházela s holkama a pila jahodový víno. Mezi panelákama tu běhá pár bosejch, cikánskejch dětí a pokřikujou na sebe. Neni tu dredatej kluk s míčem v ruce ani hubenej, tmavovlasej dlouhán co měl v ruce jehlu. Kouká na to místo a říká si "kde jsou? Kde to všechno je? A kde jsem teď já?"...pryč. Hledat tu ty mladý, ztracený duše je marný. Hřiště, kde den co den kolovalo brko je prázdný a ona ani neví jak ty jejich utrápený životní příběhy dopadly. Jestli všichni studujou, běhaj po svobodě...žijou. Prázdný střechy garáží. Neskáčou po nich sjetý kluci a ani se pod nima nesmějou sjetý holky. Holky a kluci s očima jak noční ptáci co v tom lítali. Zmizeli z města. Teď je tu ona a jenom ona. Pusto, prázdno a dlouhý cigarety. Ona a pár děcek co pokřikujou a pár děcek na houpačkách. No a kdo ví? Třeba to za pár let budou oni. Třeba je tohle město taky vychová a ony budou pít jahodový víno a oni si budou posílat brko a všichni spolu budou koukat na svět sovíma očima. Za pár let se tu zas bude lízt po střechách, pít líh a pálit seno. Třeba i jim dá město tvrdý pěsti a zrychlenej pohled na svět...očima nočních ptáků...
