Osud

Adrien

Zrovna jsem seděl na posteli a přemýšlel nad světem, když někdo zaťukal na okno. Vstal jsem z postele a šel k oknu, od kterého se odrážel zvuk ťukání.
Okno jsem otevřel a prohlédl do tmy. Najednou se přede mnou zjevila osoba. Hned jsem poznal, kdo to je.
Měla na sobě červené oblečení s černými tečkami a dva malé baculaté culíčky.
"Beruško? Jaktože jsi tady?"
"Ahoj Adriene, můžu dál?" Trochu mě překvapilo, že Beruška chce jít navštívit zrovna mě.
"J-jistě. Ale proč?" Zajímalo mě
"No, u mě doma je strašná nuda a když zrovna nezachraňuju Paříž, není moc co dělat."
"Ahaaaa, tak pojď a posaď se." Nabídl jsem jí. Je pravda, že je moc hezká a možná,  když se mi nedaří jí získat jako Kocour, třeba by to šlo takhle. Ale musím na to pomalu, znám holky, někdy jsou nevizpitatelný.
"Nechceš třeba kakao?"
"No, dala bych si, ale jenom, když si dáš i ty!" Odpověděla se smíchem a já se zasmál taky.
"Dobře, dám si taky." Šel jsem do kuchyně a udělal dva hrníčky horkého kakaa.
"Tady prosím." Usmál jsem se a dal jí do ruky kakao.
"Děkuju." Oplatila mi úsměv a napila se.
"Tak, povedlo se mi?" Zeptal jsem se nervózně. Ne, že by to bylo nějak obzvlášť důležité, ale když vám na někom záleží, záleží vám i na téhle otázce.
"Hmmm. Je výborné!" Řekla s úsměvem na tváři.
"Vážně?"
"Jo! Je skvělé, kdo tě to naučil?"
"To moje Mamka." Řekl jsem smutně a se slzami v očích.
"Ou, já, omlouvám se, jestli jsem tě rozesmutněla. Já nechtěla." Řekla a vzala mě za ruku.
"Ne, to, to bude dobré. Jo, bude to dobré." Zalhal jsem trochu.
"Hele, vím, že se ti něco stalo, tak mi jen řekni co, třeba ti pomůžu." Nabídla se mi a ruku mi stiskla víc, až mě to zahřálo u srdce.
"No, jen jsem si vzpomněl na maminku."
"Ou, tak to je mi líto." Usmála se.
"Nemusí. Jsem už od přírody cíťa."
Najednou se naše oči setkaly a její očka, modrá jako ten nejhezčí oceán se vpíjely do mých smaragrových.
"Jsi krásná." Řekl jsem zasněně.
"Ty taky." Odpověděla ještě víc zasněně.
Najednou jsme se k sobě přibližovali.
Byli jsme k době tak blízko, že jsme se dotýkali nosy.
Najednou jsem udělal něco, za co bych si dal pár facek.
Vzal jsem do dlaní její tváře a přitiskl naše rty k sobě.
Měla tak sladké rty a určitě byla tak sladká i na zbytku těla, ale zakrývala jej maska a oblek.
Když jsme se odpoliji, abychom se nadechli, vzal jsem jí za ruku.
"Už budeš muset jít. Bliká ti poslední tečka."
"Ou, děkuju."
"Přijdeš zase?" Zajímalo mě.
"Určitě!" Dala mi pusu na tvář a odkázala z okna pryč.

Ahoooooj.
Tak je tu 2. Kapitola, snad se líbí.
Jak myslíte, že to dopadne?
Dozvíte se v dalších dílech❤️❤️❤️❤️