Osud

Marinette

Bylo ráno a já vyrazila ven. Venku bylo chladno a tak jsem se pořádně oblékla s vyrazila. Adrien ještě spal, tak jsem ho nechala spát dál a potichu za sebou zavřela dveře.
Vešla jsem do samoobsluhy a koupila potřebné věci k jídlu. Něco na pořádnou snídani, lehký oběd a večeři.
S plným košíkem jsem dojela k pokladně a vyložila zboží na pás.
Zaplatila jsem a se dvěma plnými taškami vyšla z obchodu.
"Promiňte slečno, nechcete s těmi taškami pomoct?" Zastavil mi nějaký hezký kluk mého věku.
"Ou to by bylo fajn, děkuju." Usmála jsme se na něj.
"To není zač" usmál se taky. Vzal mé tašky a nesl je, jako by to byly peříčka.
Vyrazili jsme a došli na vcelku opuštěnou ulici, kde byl náš dům.
"Tady bydlíš?" Ukázal na naši vilu.
"Jo, jo. Tady." Přitakala jsem.
"Ty bydlíš s Agrestem?!" Zeptal se trochu naštvaně, když konečně poznal naší vilu, známou asi z každého bilbordu v okolí.

"Jo, bydlím. Proč?" Zajímalo mě.
"A chodíš s ním?" Až moc zvědavej je.
"Do toho ti nic není, a nechodím, ale proč tě to zajímá?" Ptala jsem se už trochu naštvaně.
"Jen tak." Pokusil se o úsměv.

Chvíli jsme se na sebe jen tak koukali, ale potom se na mě najednou vrhnul a začal mě dravě líbat. Po chvíli jsem začala spolupracovat, ale najednou jsem se odrthla.

"Počkat! Vždyť ani nevím jak se jmenuješ, kolik ti je, jestli máš holku!"
Šílela jsem.

"Fajn, jmenuju se Nick Roberts. Je mi 17 a jsem bez holky. Teď ty." Řekl naprosto klidně a pobídl mě.

"Dobře. Jsem Marinette Dupain Chengová. Je mi 16 let a taky nemám přítele." Řekla jsem a čekala, co udělá. Okamžitě se po mě vrhl a přisál se na mé rty.

Když jsme se odtrhli, doprovodil mě domů, vyměnili jsme si čísla a domluvili se na další setkání. Naposledy mě chytil na ruku a něžně mě políbil.

Vešla jsme domů a namířila si to rovnou do kuchyně. Všechny věci jsem naházela do ledničky a pustila se do dělání snídaně.
Udělala jsem banánové lívanečky s domácí marmeládou.
Jídlo už bylo přichystané na stole a konečně přišli.

"Dobré ráno pane Agreste, dobré ráno Adriene." Pozdravila jsem je s úsměvem a nandala jídlo.

"Dobré." Řekli oba rozespale naráz, že jsem se v duchu zasmála.
Když jsme dojedli, šli jsme s Adrienem do pokoje.

"Tak jak ses venku měla?" Zeptal se.
"Děkuju, dobře. Seznámila jsem se s jedním mooooc hezkým klukem a domluvili jsme si schůzku ." Rozpovídala jsem se.
"A kde jsi ho potkala?" Hned mu spadl úsměv z tváře.

"No pomohl mi donést tašky sem." Byla jsem z toho hrozně natšená.

On mi přebral mou Marinette, za to zaplatí!!!!!!!!