Chuť zapovězeného ✔ (Harrylu Czech - DOKONČENO, 1. část)

Epilog

Hnědovlasý, nakrátko ostříhaný muž seděl s knihou v pohodlném křesle. Do vkusně zařízeného obývacího pokoje malé vilky svítilo slunce otevřeným oknem přímo na text, ale jemu na tom nezáleželo. Nevnímal napsaná slova. Čekal, každou chvíli kontroluje nástěnné hodiny nad krbem, jenž byl v horkém létě vyhaslý. Mimovolně v prstech žmoulal lem jednoduchého trička, na které si stále nemohl zvyknout a strnulá poloha se zády vyrovnanými do přímky prozrazovala jeho napětí. Cukl sebou, když k němu z venku dolehlo prásknutí a uslyšel křupat štěrk pod nohama očekávané návštěvy. V následující vteřině již byla kniha ledabyle odhozena na stolek a on popadl černou zdobenou hůl se zlatou lví hlavou, a sem tam se o ni opíraje vyrazil k domovním dveřím. Některé zvyky nelze odstranit.

„Vítej, příteli," pronesl s upřímným úsměvem a poodstoupil, aby druhý muž mohl vejít.

„Ty mezikontinentální přesuny mě zabijí. Nemohl sis najít něco v Evropě?" znechuceně odfrkl a pak zkřivil tvář do jakéhosi přátelského pohledu. „Rád tě vidím," řekl a přijal jeho nabízenou dlaň před tím, než ho následoval do obývacího pokoje.

„Tam jsem až příliš známý," odtušil. „Amerika je bezpečnější. Skotskou?"

„Prosím." Přikývl a zvědavě se rozhlížel. „Trochu nezvyk, že?" Nataženou rukou opsal kruh okolo místnosti. Příliš nábytku v pokoji nebylo. Kromě pohodlné pohovky a dvou křesel zde byl už jen pracovní stůl, konferenční stolek a komoda s gramofonem. Jednu stěnu pak pokrývala od podlahy po strop knihovna, již souhlasně ohodnotil.

„Je mi to jedno." Pokrčil ramena, nalil do širokých sklenic skotskou a jednu z nich odlevitoval před druhého muže, jenž si akorát prohlížel fotografie na krbové římse. „Jsem tu sám, stačí mi to." Přistoupil k němu a kopíroval jeho pohled. Okolo očí v barvě tekutého stříbra se zvýraznily tenké vrásky, jež míval od nepříliš častého smíchu, ale v posledním roce je prohluboval smutek a bolest.

Na jedné fotografii byl muž, jenž stál momentálně vedle něj a s ním černovlasý chlapec, který se smíchem dělal na otce veselé obličeje, aby ho rozesmál. Na druhé fotografii byl tento chlapec s druhým, platinově blonďatým. Objímali se okolo ramen a oba se šťastně smáli a mávali. Na další byl s blonďatým chlapcem on sám, oba se vznešenými výrazy. A na poslední mu černovlasý chlapec seděl na klíně, zastrkuje si polodlouhé vlasy na ucho a se rty přitisklými k jeho tváři.

„Severusi... jak se mají?" zeptal se, aniž by spustil oči z Harryho, kterak ho líbá na tvář.

„Klape jim to," odpověděl tiše poté, co se zhluboka napil. „Na podzim se chtějí vzít a poté sehnat náhradní matku."

„Dobře." Přikývl. „Alespoň to k něčemu bylo..." povzdechl si a také upil ze svého nápoje.

„Nemusel jsi to dělat, Luciusi," řekl až překvapivě empatickým hlasem.

„Lucius už neexistuje," zamumlal. „Teď jsem John Walsch. Měl by sis to zapamatovat." Toporně se otočil a usedl na křeslo. „A udělat jsem to musel. Chlapci se oba trápili. Oba se potáceli mezi mnou a tím druhým. Měl jsi pravdu. Ublížilo to akorát jim dvěma."

„Já jsem neřekl, že to rozhodnutí bylo nesprávné." Sevřel rty a povytáhl obočí. „Osobně si myslím, že jsi udělal to nejlepší, co jsi mohl. I když jsi mě donutil lhát vlastnímu synovi a zlomit mu srdce." Zahleděl se do Luciusova obličeje, jenž byl zadumaně sklopen ke sklenici v třesoucích se rukách. Neviděl mu přímo do očí, ale ani nemusel. Znal ho tak dobře, že z jeho gest velmi dobře vycítil, že trpí. Výraz mu o něco zjemněl. „Je to hodně zlé?"

Lucius po něm šlehl rychlým pohledem, ale po zlomku sekundy se mu zrak opět vrátil ke sklenici. Chtěl si upravit vlasy a zastrčit je za ucho, ale znovu si uvědomil, že už je rok nosí krátké. Tak tak zabránil zavrčení. Pořád si nemohl zvyknout.

„Lepší se to," odpověděl s výrazem absolutní netečnosti a na jeden nádech vypil svou sklenici. „Na mně nezáleží. Jsem rád, že se chlapci mají dobře."

„Stýská se jim. Byli by rádi, kdyby věděli, že jsi ve skutečnosti nezemřel," řekl Severus. Ani netušil proč. Schvaloval Luciusův odchod, ačkoliv Draca i Harryho jeho provedení srazilo na kolena. Přesto, když jej viděl před sebou ve stejném stavu, jak se cítil on po smrti Lily, pocítil k němu obdiv a soucit. Lucius byl na tom vlastně hůře. Ztratil nejen milovanou bytost, ale i syna.

Lucius se ušklíbl. „A jak by to dopadlo? Byli bychom jedna velká a šťastná rodina? Měl bych se tam ukázat, říct jim, že jsem je oba podvedl, s tvojí pomocí nafingoval vlastní smrt a znovu je rozdělit? No, to by byla skutečně pohádka." Sarkasticky se zasmál a dolil si s kroucením hlavy.

„Ty ho stále miluješ," vydechl, ačkoliv příliš překvapen nebyl. Spíše žádal ujištění.

„Samozřejmě. A pokud bych se tam vrátil, nedokázal bych ho nechat Dracovi. Proto jsem tady. Proto jsem zmizel tak daleko. Aby mě nelákalo se vrátit a vzít si Harryho zpět." Tvář mu ztvrdla při pohledu do klidné tváře jeho přítele. „Draco je můj syn. Miluji ho a udělal bych pro něj vše. Ale Harryho bych podruhé opustit nedokázal. A to je ta potíž, protože Draco také ne. Malfoy se zamiluje jednou za život. O tom bys měl něco vědět, i když jsi Snape a ne Malfoy." Severus jen přikývl. „Harry byl rozpolcený. Viděl jsem, že miluje i Draca, ačkoliv si to nechtěl přiznat. Věděl jsem, že kdyby došlo na nějakou volbu, vybral by si mě. A později by toho mohl litovat. Takto litovat nebude."

„Čím déle tě znám, tím více mě překvapuješ," utrousil zamyšleně.

„Nejen tebe, příteli, nejen tebe."

KONEC

Já vím, že mě teď asi chcete uškrtit. Jenže, v životě prostě není jen happyend a to jsem se vlastně celou touhle povídkou snažila vyjádřit. Život je horská dráha a občas je krutě rychlá, zvlášť, když letí směrem dolů.

A Lucius udělal, podle mě, něco, co v dnešní době dokáže málokdo - totiž obětovat vlastní štěstí pro někoho, koho miluje. Ono se to zdá možná jako klišé, ale jen dokud to nezažijete a je vlastně úplně jedno z jaké strany. Tady to aspoň ani Draco a ani Harry nevědí, takže se nemusí trápit další věcí.

No, konec filosofie, můžeme to případně rozvést v komentářích.

Děkuji vám všem, co jste vydrželi až do konce. Upřímně jsem nečekala, že se z představy jednodílovky stane 76 kapitol emocionálního šílenství. Občas mám pocit, že jsem se u tohodle příběhu totálně vyšťavila a už nedokážu popsat ani polibek. :D

Děkuji za vaše čtení, hlasování, ale především komentování. U příběhu na pairing, jenž se na wp skoro nevyskytuje, to pro mě bylo extra důležité a neuvěřitelně mě to motivovalo k tomu, abych to dopsala. Každopádně jsem se tu do Luciuse beznadějně zamilovala a rozhodně si na Harrylu ještě něco vymyslím.

Miluji vás a doufám, že se potkáme i u dalších příběhů.

Womi