Ve spárech černé

10

Blake

Začátek vzpomínky:

,, Neodcházej prosím, ti psy tě zabijou." Řekla jsem jí že strachem v očích.

,,Neboj se budu z tebou vždycky. Vždy když si na mě vzpomeneš budu s tebou. Mám tě ráda Blake. Postarej se o Roxy a Rockyho." Vlčice mi dala poslední olíznutí hlavy a potom odešla aby nás mohla ochránit. Začaly mi téct slzy.

,,Proč..proč se to musí stát vždycky mě!" Říkala jsem si v mysli.

Otočila jsem na dvě malé vlčata které se sotva drží na nohou.

,,Jak to zvládnu?" Zeptala jsem se sama sebe.

Konec vzpomínky:

Vyšvihla jsem se do sedu, měla jsem zrychlený tep, byla jsem orosená potem a hrozně mě bolela hlava.

,,Musím odtud. Už to tu nezvládám, malý prostor, pach dezinfekce." Zkusila jsem se proměnit do své zvířecí podoby. A povedlo se. Všechny ty kraviny co jsem na sobě měla se odpojili. Chtěla jsem běžet ale nešlo mi to. "Zatracená noha" začala jsem si nadávat. Narazila jsem do toho jezdícího stolku vše se zřítilo na zem. Couvla jsem o krok zpět.

,,Blake? BLAKE!" Uslyšela jsem za sebou. Podlezla jsem pod lůžkem a přiběhla jsem za Weiss.

Do místnosti vtrhli sestry a doktor. Schovala jsem se za Weiss a začala jsem ne noc hezký vrčet.

,,Co se tu stalo?" Zeptal se doktor.

,,Já nevím spala jsem a najednou jsem uslyšela velkou ránu. Potom ke mě přiběhla Blake.

,,No tak čičinko pojď ke mě." Přicházela že mě jedna ze sester. Začala jsem ještě více vrčet.

,,To bych nedoporučovala věří jenom mě." Řekla Weiss a sestra couvla. 

,, Mám pocit že Blake je už plně schopna jet semnou domu." Řekla a doktor radši kývl.

O 2 hodiny později

Šly jsme společně do její ložnice. Samozřejmě ona mi pomáhala se tam dostat.

Lehla jsem si do postele. A Weiss se šla osprchovat.