[Wolfstar]

#Dva

O tři měsíce později...

Sirius

     Rozhodl jsem se, že dnes to udělám. Prostě musím. Už se rozhodl. Hodinu přeměňování a profesorku McGonagallovou vůbec nevnímal. Hlavu měl zase jako v oblacích. Ani nezaregistroval, že mu skončila poslední hodina a většina studentů byla pryč. Pomohl mu ale James, který do něj drknul. „Tak jdeš?" Zeptal se, docela nevrle. Lily mu totiž mezi tím odešla. „Jo, už jdu." Odpověděl mu otrávený Sirius. Sbalil si všechny věci. „Pak po tobě budu něco potřebovat, prosím." Tohle vyznělo docela divně, protože Sirius se nikdy nikoho neprosil, a tak tahle věta zněla až zoufale. No, ona možná zoufalá byla. „Jo, klidně, Tichošlápku." Pokýval hlavou James. James by mu pomohl, i kdyby měl mít obrovský průšvih a všichni Poberti si to plně uvědomovali.
     Šli na kolej, to už se k nim ale připojil i Remus a Peter. Když dorazili na kolej, všichni šli do jejich pokoje, kde si posedali na dvě postele. Siri k Jamesovi, raději, a Peter k Removi. Začala velice zajímavá debata, ostatně jako vždy. Debata se točila převážně o nabarvení zmijozelské společenské místnosti na růžovou.
     Takhle si povídali asi půl hodiny, pak totiž museli jít na oběd. Vydali se hradem až do Velké síně, kde se usadili k Nebelvírským stolům a
všichni začali jíst. Sirius byl ale stále ponořen ve svých myšlenkách.
Přemýšlel o večeru. Doufal, že to vyjde a že se s ním Remus, po tom všem, úplně nepřestane bavit. Remus si právě povídal s Lily. Sirius strčil loktem do Jamese, který poslouchal debatu, která se mezi Lily a Remem právě odehrávala. James se podíval na Siria. „Dvanacteráku, můžeš tohle předat Removi? Neříkej mu, od koho to je." Řekl Sirius. „Jo, jasně." Pokýval hlavou James. Tohle nedopadne dobře, pomyslel si.
     Později toho dne, předal James Removi onen papírek. Remus si ho přečetl. Stálo tam: Dnes v devět, na Astronomické věži. „Od koho to je?" Zeptal se mladý vlkodlak. „Tajemství." pokrčil rameny James. Na tváři měl jakýsi záhadný úšklebek, který se Removi zrovna nezamlouval.

Večer

     Nedočkavý Sirius čekal na Astronomické věži už nějaký čas. Nevěděl, proč přišel dříve, asi si potřeboval pročistit hlavu, což se mu docela vyvedlo. Hlavu měl vcelku vyčištěnou, ale byl nervózní.
Náhle zaslechl kroky, moc dobře věděl, komu patří. Neotáčel se ale a hleděl do dáli.
     Remus k němu přišel. Ihned ho poznal, jak jinak, jeho černé vlasy, které se ztrácely ve tmě, by poznal vždy. „Tichošlápku?" Sirius se otočil. Oči měl zaryté do země. Úplně nevěděl, jestli je to dobrý nápad, říkat to Removi. Tuší ale, že už nemusí mít lepší příležitost. „Potřebuji ti něco říct."
     „Tak povídej." Sirius hodnou dobu mlčel, než se odvážil promluvit. „Ta věc, no, podívej, je to pro mě hrozně důležité. A držím to v sobě už dost dlouho. Už nevydržím to dál jen předstírat, jak jsem jen tvůj kamarád." Remus na to jen vyjeveně koukal. Tohle chování u Siria nikdy nezažil a ta věta taky vyzněla tak nějak divně. Najednou Sirius přistoupil blíž k Removi. Opatrně chytl jeho kravatu, za kterou si ho přitáhl k sobě a spojil jejich rty v jedny. Remus chvíli jen ohromeně stál. Pak se vymanil z polibku a ustoupil o pár kroků zpět. Na tohle nebyl psychicky připraveneý. „Siriusi? Co- co to mělo být?" Ptal se vyděšeně Rem. Sirius sklopil pohled. „Promiň." Odmlčel se. „Víš, už v prvním ročníku, no, zamiloval jsem se." Odmlčel se. „Do tebe." Přiznal se. „Od prvního pohledu, jsem věděl, že tě mám rád." S úplně rudými tvářemi a rozklepaným hlasem se otočil.
Remus mlčel. Úplně mu došla slova. Siriovi stekla slza po tváři.

Remus:

     Ještě chvíli ohromeně stál, hleděl střídavě na Siria a z Astronomické věže. Začalo mu to v hlavě šrotovat. Potřeboval si to urovnat. Nedokázal určit, jestli k němu také něco cítí, nebo ne. Ve víru paniky a strachu z něčeho, co ještě neznal, se raději rozběhl pryč. Hledal nějaké místo, kde by mohl přemýšlet. V tichu. Sám. Nikým nerušen. A pak mu to docvaklo. Začal hledat cestu na dívčí záchody. Tam ho bude rušit tak akorát Ufňukaná Uršula, ale ta mu nijak nevadila, měl jí docela rád.
Konečně se dostal do cíle. Zhroutil se uprostřed místnosti a těžce oddychoval z psychicky a také fyzicky namáhavé dřiny. Zajel si prsty do plavých vlasů, za které tahal, až ho z toho bolela hlava, ale alespoň z toho vždy na chvíli nemusel myslet na Tichošlápka, ale na urputnou bolest, která mu vystřelovala do hlavy.
Po nějaké, skoro až nekonečné době, se mu podařilo usnout. Stále se ale raději nevracel na kolej, tam by totiž mohl být Sirius a kluci by měli zbytečné otázky. Nebo by také mohl na chodbě narazit na nějakého profesora, na Filche, nebo na tu jeho hroznou kočku! To se mu také nechtělo, a tak usnul na záchodcích. Na zemi.

Sirius:

     Já to věděl! Já jsem kretén! Proč jsem to jen udělal? Já věděl, že to je špatný nápad! Křičel sám na sebe. Byl na sebe tak naštvaný! Kopl do nejbližší věci v dosahu. Ihned ale zjistil, že to byl špatný nápad a neměl to dělat, jelikož jsi malém ukopl palec. „Kurva!" Zaburácel bolestí a sesunul se k zemi. Chtěl by někam zmizet. Někam daleko z Bradavic, aby už zítra nemusel nikoho vidět. Hlavně ne Rema. Jak by se mu po tomhle mohl jen podívat do očí?!
Nakonec, jako by jeho mozek vypnul. Už nechtěl na nic myslet a tak jen hleděl do dáli a jedna osamocená slza mu stekla po tváři.

Děkuju nikdobro14 a jolylol za podporu, jinak by tahle kapitola asi nikdy nevyšla. 😂😉