[Wolfstar]

#Čtyři

Remus

    Co to s ním, sakra, je? Proč se mu nahrnuly slzy do očí, když viděl Siriuse s holku? No... ne! Určitě ne! Ne! On ho neměl rád, jakože nějak víc. Byl to jeho dobrý kamarád. Nic víc.
V tuhle chvíli ale tušil, že si něco trošku nalhává. Vždyť nebyl na kluky! Nebo snad ano? Ne, nebyl. Líbily se mu holky a to moc dobře věděl. Nebyl si ale jistý, co přesně k Siriovi cítí. Rozhodně to ale nebyla láska. Zatím. A i kdyby k němu něco cítil, prostě nechce být jen další "dívka" v pořadí. Nad tím ale přemýšlel. Proč by mu Sirius říkal že ho má rád? Že ho miluje? Proč by to říkal, kdyby to nemyslel vážně. Třeba... třeba to říká každé holce, aby ji sbalil. Tohle Remus prostě netušil.
     Z přemýšlení ho ale vytrhlo zavrzání, jak někdo pomalu otevíral dveře. Z prvu se chtěl ohlédnout a podívat se, kdo to je. Zarazil se ale. Mohl by to být taky Sirius a on ho nechtěl vidět. Doufal, že když bude dál nehybně sedět u zábradlí a čumět na okolní přírodou, třeba dotyčný odejde. Nestalo se tak ale. Kroky se začaly pomalu přibližovat. Zněly tak nějak šoupavě. Teď si byl jistý, že to je Sirius.

Sirius

     Po nějaké chvíli si hačnul k Removi. „Reme..." Zašeptal až zoufale. „Můžeme si promluvit? Prosím." „Nechci s tebou mluvit, Siri." Dostalo se mu odpovědi po nějaké chvíli. „Nechci mluvit s nikým." „Tak mě jen vyslechni. Prosím, Reme." Zaškemral. Remus jen tiše kývl a otočil hlavu k němu.
     „Reme, chci tě v mým životě. Když ne jako přítele, tak jako kamaráda. Nechci tě ztratit, kvůli mý blbosti. Mám tě rád a to, že jsem spal s tou holkou... potřeboval jsem se odreagovat. Byl to na mě hrozný stres. Ale... kdyby sis to někdy rozmyslel... chtěl bych tě jako přítele." Poslední věta už byla řečena spíš takovým hlasitějším šepotem. Bál se Remusovy reakce.
     „Siriusi, já- já nechci být jen další tvoje... děvka." Řekl narovinu. U slova děvka tak trochu zrůžověl. „Co?! Ne! Tys mě nepochopil. Já s těma holkama spal, protože jsem věděl, že u tebe nemám šanci." „A co když máš?" Zašeptal. Tak trochu doufal, že to Sirius neslyšel, ale slyšel. „Já u tebe mám šanci?" Povytáhl Siri obočí. Doufal v to. Tak moc. „Asi... asi jo. Teda ne. Já nevím! Udělal jsi ve mně zmatek, Siriusi, sakra!" Siria to trochu potěšilo. Přeci jen, když někdo neví, nemusí to znamenat ne, ne?
     „Já vím, Reme. Promiň. Jen... už jsem ti to potřeboval říct, víš? Už nějakou dobu tě mám rád. Hodně rád. Nedokážu si představit, že bys chodil s někým jiným. A nedokážu si představit, že bych s někým jiným chodil já. Prostě patříme k sobě. Tedy alespoň podle mě a myslím, že bychom to mohli zkusit.
     A přeci jen, za zkoušku nic nedáme, ne? Chtěl bych s tebou opravdový vztah, jako jsem ještě nikdy s nikým neměl. Možná se to povede, možná ne, ale vždy chci být tvůj kamarád, jasné? Nikdy bych se nevzdal našeho přátelství..."

Remus

     Jen na něj vyjeveně koukal a vstřebával, co mu právě Sirius řekl. Přemýšlel. Ani nevěděl, jak dlouho. Jestli to bylo pár vteřin, nebo celé hodiny?
     Sirius mlčel. Čekal na jeho vyjádření, tak trpělivě. „No... asi... asi máš pravdu, Siri. Za zkoušku nic nedáme, ale- ne teď. Potřebuju čas." „Kolik jen budeš chtít." „Děkuju." Vděčně se usmál. Viděl, jak ze Siriuse úplně crčí štěstí. „Až budu připravený, řeknu ti, ano?" Sirius jen kývl v tiché, kladné, odpovědi. Úplně zářil. Měl neskonalou radost a Remus to na něm moc dobře viděl. Usmál se na něj.
Sirius se zvedl a podal Remusovi ruku. Ten se za ní váhavě chytil a znenadání stál na nohou.
     Mířili si to k nim do pokoje, když Removi došlo, že mají mít odpoledku! Sakra! „Sakra, já zapomněl!" Rozběhl se do jejich pokoje. Proč teď stále zapomínal, neměl tušení. Ikdyž, jedna možnost ho napadala. Že by k Siriovi cítil něco víc? Nojo, přišel na to. Tohle přemýšlení v něm dělalo strašný zmatek. Neměl skoro ani čas, myslet na něco jiného.
     V pokoji jen pobral věci a běžel do učebny.
     Přišel samozřejmě pozdě. Jak trapné.

Sirius

    Pomalým krokem se došpoupal do pokoje. Nemohl teď přemýšlet nad ničem jiným, než nad jeho rozhovorem s Remusem. Je si jistý že ho miluje. Tak moc.
     Sedl si na postel. Ani nevěděl, jestli to byla jeho postel.
     Přemýšlel tak urputně, že si nevšiml, že v pokoji není sám. Byl tam i James. „Hej, Tichošlápku! To jsou moje nohy! A moje-“ Ozvala se rána. To, jak Sirius dopadl na, ne zrovna měkkou, zem. „... postel.“ Dokončil. „Jau, Jamesi!“ Začal se sbírat ze země. James se rozesmál. Na celý pokoj to bylo slyšet. Možná až do společenské místnosti, to ale nikdo netušil.
Sirius si s bolestným výrazem mnul stehno. „Jau.“ Utrousil. Sedl si, tentokrát již na svou postel.
     „Co ten zamilovaný výraz, co?“ Culil se James. „Copak ti Remus řekl, co?“ Sirius se usmál. Zamilovaně. „Ale nic.“ Ovšem jeho úsměv říkal něco jiného. „Nehraj to na mě, Siriusi. Ten tvůj úsměv říká něco jiného.“ „No... až bude připravený, řekne mi. Pak budeme spolu, nejspíš.“ Culil se.

Remus

     Remus mezitím zažíval peklo na hodině. Nemohl se vůbec soustředit. Proč si jen bral ty hodiny věštění? Stejně mu byly k ničemu. V hrnku stejně viděl jen obličej usmívajícího se Siria. Když se ho ale profesorka zeptala, co vidí, nemohl na nic přijít. A nic jako usmívající se Sirius v knize nebylo.
      Konečně zazvonilo. Konečně? Vážně? Většinou ho ty hodiny bavily, ne? Proč nemohl přemýšlet nad ničím jiným, než nad Siriem?
     Zvedl se ze židle. Posbíral si věci a naskládal je do brašny. Rozešel se do jejich věže. Když dorazil, zamířil rovnou do jejich pokoje. Otevřel. Když viděl, jak Sirius leží na posteli, s rukama za hlavou, hledíc do stropu a usmívajíc se, nemohl jinak, než se také usmát. Začínal k Siriovi cítit podobné city, jako Sirius cítí k němu...

Po delší době jsem se dokopala napsat další kapitolku. Snad alespoň někdo z toho má radost 😅