[Wolfstar]

#Šest

O pár dní později...
Oběd.

     „Remíí?“ Protáhl Sirius. Miloval pohled na hnědovlasého chlapce, který seděl naproti němu. Hnědé vlásky mu padaly do očí. Nádhera...
     „Mm?“ Zdvihl pohled k Siriovi. „Dneska jdeme do Prasinek!“ Uculil se Siri. Byl tak šťastný! „Ano, já vím.“ Pousmál se Rem. Také se těšil, i když to na něm nebylo na první pohled poznat. Měl černovlasého nebelvíra moc rád. Víc, než jen jako kamaráda. Teď už si to nebál připustit. Ale ještě nepotřeboval, aby to věděly celé Bradavice.
     Ovšem dlouhovlasý chlapec to skrývat nehodlal. Usmíval se od ucha k uchu a v hlavě mu hrály představy, jak se drží za ruce, možná, ale opravdu jen možná, si připustil jak ho líbají. Snažil se na to nemyslet. Nechtěl být zklamaný, kdyby k tomu nedošlo. Nejspíš ani nedojde, přesvědčoval se. Je přeci brzy.
      „U Merlina, Siriusi!“ Cvrnkl mu do čela James. Sirius se chytl za čelo a pod nosem si zabrblal nějakou nadávku. „Prober se a pojď. Za chvíli začíná hodina.“ „Nojo, prosim tě.“ Zašklebil se na brýlatého chlapce a zvedl se. Následován Jamesem se rozešel na vyučování.

+++

Odpoledne
Remus:

     Seděl v Nebelvírské společenské místnosti a mezi prsty žmoulal brk. Nemohl se soustředit. Byl nervózní. Hodně nervózní. Až mu po spánku stekla kapička potu.
     Musel k domácímu úkolu přikusovat čokoládu, aby zaháněl stres. To jediné mu v tuhle chvíli pomáhalo. Taky tomu trochu pomáhala společnost rudovlasé dívky naproti němu, jež psala svůj domácí úkol v sounáležitém tichu.
     Nikdy nebyl na rande, ani na ničem podobném. Měl strach, ale zároveň cítil zvláštní šimrání v žaludku. Přemýšlel, co by se tak mohlo pokazit. Kdo by je mohl vidět a poté si z nich dělat srandu. O to rozhodně nestál.
     Z přemýšlení ho vytrhly kroky nesoucí se od Dámy. S kroky i smích dvou chlapců. Podíval se na ně. Pousmál se, když spatřil Siria. Ano, jistě. Jeho smích. Byl nádherný. Nemohl si ho splést se smíchem nikoho jiného.
     Jakmile James viděl pohledy těch dvou, chtěl se vypařit, ovšem jeho pozornost upoutala Lily. Pomalu šel za ní, kdežto Rem se začal zvedat a balit si věci. „Už musím jít, Lil.“ Usmál se na ní. „Děkuju za pomoc.“ Pomalu šel za Sirim. „Ahoj.“ Lehce stydlivě se pousmál Rem. Sirius mu úsměv vrátil v celé své kráse. I se zoubky. „Ahojky, Remi. Připraven?“ „Jen se jdu převléknout a odložit si věci. Jdeš se mnou?“
     „Moc rád.“ Uculil se Siri.

Oba:

     Rem si na sebe vzal něco pohodlnějšího, než je školní hábit a košile. Vzal si hnědé kalhoty a modrý svetr, ve kterém byl přímo k sežrání. Minimálně Sirius si to myslel. Nemohl z něj spustit oči. Remus se pod jeho pohledem lehce červenal. „Nech toho.“ Zamumlal. „Čeho?“ Lehce nervózně se usmál Siri. Ani si to neuvědomoval, že na něj civěl jako na takového toho muže na kříži, jehož mudlové tolik obdivují.
     „Jsem nervózní už tak, Siriusi...“ „Pročpak jsi nervózní? To vůbec nemusíš.“ Usmál se lehce starostlivě Tichošlápek. „Kdyby se ti něco nelíbilo, řekni, ano? Nebudu tě ani držet za ruku, jestli nebudeš chtít.“ „Děkuju, Siri.“ Usmál se Rem a sklopil pohled. Sirius se toho nemohl nabažit. Jak byl stydlivý. Miluje to.
     Rozešli se spolu do Prasinek. Když se Siri ujistil, že jsou sami, párkrát se hřbetem ruky otřel o jeho ručku. Když se ujistil, že Rem neucukl, zapletl si prsty na ruce s těmi jeho a lehce stiskl. Blaženě se usmál, když mu Remus stisk opětoval. Na takovéhle chvíle čekal tak dlouho!
     Remus se pousmíval. Celou dobu si povídali o zápase, který se konal před pár dny. Remus totiž vůbec nedával pozor a četl si, tak mu Sirius bavitě popisoval celou hru, kterou vedl Mrzimor proti Zmijozelu. Ovšem, že vyhrál Zmojozel, ale jen tak tak. Siri měl famfrpál rád. Občas si s Jamesem zalétali, když měli čas. Sirius mu pomáhal s přípravou na další zápas. Také přišlo téma na Lily a Jamese, na Removu sladkou roztomilostí, když měl vousky od pěny z Ležáku. Hodně se nasmáli.
     Cestou z Prasinek si sedli k lesíku s výhledem na Chýši. Sirus si sedl do trávy a opřel se o kmen stromu. Remus vedle něj a opřel se Siriovi o rameno. „... no a tak jsme s Lily vymysleli ten úkol na Dějiny. Pak ti s tím pomůžu, jestli budeš chtít.“ „Moc rád, Remi. Děkuju.“ Usmál se dlouhovlasý chlapec. Hladil palcem hřbet Removy ruky. „Všechno v pořádku, že?“ Pousmál se Sirius. „Neboj, Siri, nebaví mi to. Vlastně se mi to mkc líbí.“ Stydlivě se usmál Remus. Sklopil pohled do země. Tedy původně do země, ale jejich ruce ho zaujaly více. Usmál se. Cítil, jak mu po tváři přejely tři prsty. Zvedl pohled.
    Chtěl ho políbit. Tak moc chtěl políbit Rema. Jejich pohledy se střetly. Ani jednomu z nich se nechtělo uhybat. Sirius sjel rychle pohledem k Removým rtům a zase zpět k jeho očím. Remus byl lehce zmatený, tak zopakoval to stejné, co udělal Sirius. Věděl, co se stane. Byl hrozně nervózní, ale chtěl to. Hrozně chtěl, aby ho Sirius políbil. Jen lehce vystrčil bradu, aby byl blíž Siriovým rtům, které se pomalu ale jistě přibližovaly.
    
     Jejich rty se pomalu spojily v jedny. Siriu začal Rema pomalinku líbat. Nechtěl tlačit. Remus se snažil spolupracovat. Tak moc to chtěl udělat správně. Kvůli Sirimu. Stiskl mu ruku a lehce se naklonil k němu. Položil ruku na Siriovu, která se nacházela na jeho tváři. Jakmile se střetly jejich jazyky, Rem se neubránil chichotu. Sirius se na něj s povytaženým obočím podíval.
     „Promiň, já... chichi... čekal jsem všechno, ale tohle je zvláštní.“ „Dobře zvláštní nebo špatně zvláštní? „Dobře. Rozhodně dobře.“ Vyhrkl Remus s plnou hlavou toho, kdy to Sirius udělá znovu. Těšil se.

Jsem ráda, že to má tolik pozitivních ohlasů. Děkuju moc všem ❤️. Já vím, nikdo nedoufal😂.