Diabolik Lovers - Z Deníku Důvěrnice (Character x reader)

Prolog: Bílý Strop

„Ptal jsem se, jestli si mě vezmeš!"

„C-Co? P-Proč?" vykoktala jsi a nevěřícně zamrkala. Zdá se, že jsi ho slyšela až moc dobře. Upřeně se na tebe zadíval, pročísl si tmavé vlasy, které mu napadaly do obličeje, a když promluvil, vynechal tentokrát svůj hravý tón.

„Myslím to vážně, (Tvé jméno)," začal znovu, tentokrát velice vážně, „vezmeš si mě?"

Natáhl se k tobě přes stůl, chytil tě za ruku a hypnotizoval tě uhrančivým pohledem. Zaraženě jsi civěla do jeho nezvykle zbarvených očí a snažila se přijít s odpovědí, která by ho neurazila a která by tobě dala více času na rozmyšlenou.

Přesně tak. Svého přítele jsi milovala, o tom jsi nepochybovala. Byla jsi ale připravená kývnout mu na tahle zásadní otázku? Tím sis nebyla vůbec jistá. Nasucho sis polkla.

„R-Ryouto, já... ti na tuhle otázku nemůžu říct ano," vysoukala jsi ze sebe útrpně. Jako by každé z těch slov bylo bodlákem, který ses snažila vykašlat, a který se ti nějakým nedopatřením dostal kamsi do plicních sklípků. Výraz, který se mu objevil na tváři, jí to nijak neulehčoval.

„C-Co? A proč ne?" vyhrkl zaskočeným, téměř až dotčeným tónem. „Vždyť mě přece miluješ, nebo to byla lež?" vypálil na tebe útočně.

„Uklidni se, nebyla to lež!" řekla jsi rychle, protože jsi věděla, jak snadno se dokáže rozčílit, když ho něco nepříjemně překvapí. „Ale potřebuju ještě čas. Nechodíme spolu moc dlouho a já jsem sotva vyšla střední... Myslím, že je pro mě ještě brzy," začala jsi na stůl sypat vysvětlení, omluvy. Výmluvy.

„Čas? Tak o tohle ti jde? Ty chceš čas?" povzdychl si a nespouštěl z tebe oči. Jednou rukou začal cosi lovit ve své kapse. „Máš ho mít," odsekl, vytáhl na stůl stříbrný řetízek a hbitě na něj navlékl prstýnek. „Prosím," houkl a vtiskl ti tenhle netradiční přívěšek na krk do dlaně. „Máš štěstí, že jsem s tímhle scénářem počítal."

„Eh? Co to má být?" zeptala ses nejistě, ale jeho nezvyklý dárek jsi přijala.

„To je jednoduché," opřel se o židli a na jeho tvář se vrátil ten suverénní, nadnesený výraz. „Nos ho pořád na krku až do chvíle, než najdeš odpověď na mou otázku. Jestli bude odpověď ne, prostě mi ho vrať a už mě nikdy neuvidíš. Jestli budeš souhlasit, sundej ho z krku a navlíkni si ho na prsteníček. Jasné?" houkl na tebe autoritativně.

„J-Jasné," přikývla jsi a třesoucíma se rukama jsi začala zápasit se zapínáním řetízku, aby sis jej mohla dát na krk.

„Ukaž, pomůžu ti, ty moje nemehlo," zasmál se, vstal ze židle, obešel stůl a připnul ti řetízek s prstýnkem kolem krku. Pak se sklonil, přitiskl rty k tvému uchu a zašeptal: „Budu se těšit na kladnou odpověď..."

*

„Cože tě?!" vyhrkla Yuuko sedící před zrcadlem a její překvapení bylo tak veliké, že si místo kočičí linky, kterou se pokoušela vytvořit na levém oku, málem vypíchla oko tužkou na oči.

„Požádal o ruku...," dostala jsi ze sebe a tvářila se přitom jak hromádka neštěstí.

„Konečně. Dal si na čas," uchechtla se Hilde a přepudrovala si nos.

„Konečně? Vždyť spolu chodíme jen chvíli!" vyhrkla jsi namítavě, ale postoj tvé kolegyně tě nepřekvapil. Hilde žila svůj život podle podstatně rychlejšího metronomu než ty.