Diabolik Lovers - Z Deníku Důvěrnice (Character x reader)

3. část: V Tísnivé Situaci

Všechno se to semlelo tak rychle! V jednu chvíli se připravuješ na smrt, protože víš, že upírovi šermujícímu před tebou dýkou nedokážeš dlouho vzdorovat, a pak tě z jeho spárů najednou vytrhne jeho bratr a než se naděješ, ocitáš se v jeho zeleném pokoji.

Snažíš se popadnout dech a trochu se z toho vzpamatovat. Prvotní pocit úlevy, že byl tvůj život zachráněn, je ten tam, protože nemusíš být nějak zdatná v počtech, aby sis dala dohromady, že Laito bude chtít za tvou záchranu nějakou protislužbu.

„Díky, pane Laito," začneš vděčným tónem a doufáš, že to bude stačit. Víš ale moc dobře, že to je jen tvé zbožné přání.

„Nfufu, rádo se stalo," usměje se na tebe široce a pomalu se k tobě přiblíží, „velice rádo." Jeho dodatek je ve spojení s jiskrou v jeho smaragdových očích vševypovídající. Trochu před ním couvneš, čehož si samozřejmě všimne. Neunikne mu ani tvůj ustaraný výraz. „Ale no tak, neboj se. Nebude to bolet."

„C-Chcete mě kousnout?" zeptáš se, i když víš, že s Laitem to bude trochu o něčem jiném.

„Fufu, ty jsi tak krásně naivní," zazubí se a udělá k tobě delší krok, kterým uzavře celou vzdálenost mezi vašimi těly. Skloní se k tobě; nejsi si jistá, jestli máš očekávat polibek nebo kousnutí. Nakonec ale přitiskne rty k tvému ušnímu lalůčku a zašeptá: „Jestli si ale přeješ, abych tě kousnul, není to vůbec žádný problém."

„Raději bych kousnutí než to druhé," namítneš trochu drze a položíš mu dlaně na hruď, čímž mezi vámi vytvoříš nenápadnou stěnu přesně tak, jak míváš ve zvyku.

„Hm? Opravdu? Takže upřednostňuješ bolest před čistou rozkoší?" zavrní a rukou ti přejede po boku. Na jeho otázku jen zarytě mlčíš. Nechceš mu vysvětlovat, že to pití krve přece jen nezabere tolik času. Jsi Laitovi sice vděčná, že tě vytáhl z Kanatova záhrobního muzea, a v jiných případech by ti nevadilo zaplatit mu za to svým vlastním tělem, ale tvůj zdravotní stav milostným hrátkám nepřeje.

„No tak, řekni přece něco," vyzve tě a začne ti pomalu rozvazovat župan.

„Ah...," vyhrkneš, když ti rozhalí župan a jeho studené prsty tě pošimrají po bříšku, bocích, a nakonec se zastaví na tvé bederní páteři. Pevně zavřeš oči, jako by ses snažila ukrýt před děsem z noční můry, a myšlenky se ti rozutečou všemi směry.

Jedním z těch směrů je ale i to, co jsi zažila dole ve sklepeních s Kanatem.

„P-Pane Laito, ty figuríny pana Kanata...," začneš nesměle, ale v tvém hlasu je jistá naléhavost. Laito se od tebe odtáhne a upřeně se na tebe podívá.

„Nfufu, takže Kanato se s tebou podělil o své malé tajemství?" zeptá se medovým hlasem. Přeběhne ti mráz po zádech – on o tom něco ví!

Nesměle přikývneš, i když nejsi schopná přesně určit, jaké tajemství má Laito namysli.

„Takže... ty figuríny nebyly ve skutečnosti mé kolegyně?" zeptáš se trochu neobratně. Byly, jistě že byly. Jejich podoba byla až děsivá, jenže...

„Nfufufu," rozesměje se Laito a přitáhne si tě blíže, jakoby jen tak mimochodem. „Co přesně tím myslíš?" poukáže na neobratnost tvé otázky. Kousneš se do rtu; zdá se, že budeš muset být konkrétnější.

„Byly umělé, že? Nikdy nebyly živé. Proto byl Kanato tak rozrušený," prohlásíš o poznání odvážněji a odpovědí ti je další pobavený smích.