Diabolik Lovers - Z Deníku Důvěrnice (Character x reader)

4. část: Víc Než Chvíli

Otázka, kterou jsi nečekaně pro sebe i bělovlasého upíra vyřkla, visí ve vzduchu a Subaru se jí ne a ne chopit. Sleduješ ho zvědavým, ale neústupným pohledem a on na tebe zírá svýma krvavě rudýma očima, jako by doufal, že když na tebe bude koukat dostatečně intenzivně, otázka se rozplyne. Až když trochu tázavě nakloníš hlavu, abys z něj vyprovokovala alespoň nějakou reakci, plivne na tebe:

„A co jako?"

Jeho námitka je asi milionkrát slabší, než co jsi od něj čekala, a to tě trochu rozhodí.

„No, ten nepořádek? Stalo se něco, co tě vyprovokovalo?" zeptáš se opatrně a vykání necháváš stranou. Subaru se na tebe začíná mračit víc, než je obvyklé.

„Nestarej se kurva o to!" zaskřehotá na tebe a sjede tě naštvaným pohledem. Tvé stále nahé tělo mu zbarví tváře ještě o několik odstínů červené sytěji. „A obleč se, sakra!" dodá a raději se pootočí. „Nebo snad chceš, abych se neudržel, skočil po tobě a zardousil tě?! To chceš?!" prská směrem ke svému převrácenému gauči.

„J-Já bych ráda, ale nemám do čeho! Jak jsem řekla, můj župan zůstal u Laita--"

„U LAITA?!" vyhrkne a znovu se na tebe podívá. „Co jsi jako v tomhle stavu dělala u Laita?!" pohoršuje se, jako by nebylo nad slunce jasné, co asi může nahé děvče dělat u jeho promiskuitního bratra v pokoji.

„Zatáhl mě tam, tak jako ty sem," řekneš trochu přidrzle a zadíváš se do země.

„Jako já sem?! Takže ses někde courala? Chtěla jsi utéct, co?! Copak nepamatuješ, jak to dopadlo posledně?!" vzteká se Subaru, jako by byl tvůj otec. Provinile zavrtíš hlavou.

„N-Ne, vytáhl mě ze sklepení. Kanato mi chtěl ukázat svou... svou sbírku," vysvětlíš a stáhne se ti hrdlo. I za předpokladu, že figuríny ve velkém sále byly umělé stejně jako figuríny tvých kolegyň, jednalo se o hororový zážitek.

„Eh?! Kanato?! A to jsi tam s ním šla dobrovolně?" přiskočí k tobě a popadne tě za ramena. Dokonce tebou trochu zatřese.

„N-Ne, dobrovolně ne. Myslíš, že bych s ním šla po té situaci v pánském salonu někam dobrovolně?" zamumláš ublíženě. Myšlenky na svého mrtvého kocoura ti stále vhánějí slzy do očí, takže se jim snažíš vyhnout, jak jen je to možné.

„Co já vím? Blbá jsi na to dost," odsekne a tebe se to lehce dotkne. Ve svých očích jsi blbá hlavně proto, že jsi vůbec brala tuhle zatracenou pracovní nabídku!

„Hm," zabručíš a uděláš krok zpátky, směrem ke dveřím. Nejraději by ses ho zeptala, proč tě v tom vězení políbil, ale vykašleš se na to. Evidentně se jednalo o nějaký jeho úlet, protože se už vrátil do starých kolejí a prská, nadává a slovně tě ponižuje. „Já raději půjdu. Jestli mě hledá pan Reiji, budou z toho problémy," oznámíš mu trochu tvrdohlavě, otočí se k němu zády či spíš svým sněhobílým zadkem, a namíříš si to ke dveřím.

„Hej, tak jsi blbá, nebo co?!" zařve, skočí za tebou a znovu tě popadne za zápěstí. „Přece nebudeš chodit po domě nahá!" vyhrkne, když tě otočí čelem k sobě. Jeho obličej je podivně blízko.

„P-Patrně ano, právě jsi řekl, že jsem dost blbá na to, abych šla s Kanatem dobrovolně do jeho podzemního muzea," odsekneš a jasně vidíš, jak se mu rozšířily zorničky.

„Neodmlouvej mi! A koukej se do něčeho obléct! Hned!" znovu s tebou zatřese.

„Au! Nech toho!" zakňučíš. „Ráda bych se oblékla, ale jak říkám, nemám do čeho!" sykneš a div si k tomu nedupneš. Subaru se na tebe zadívá, jako by konečně pochopil, v čem je zakopaný pes, a roztřesou se mu rty.