Diabolik Lovers - Z Deníku Důvěrnice (Character x reader)

5. část: Zpět Do Školních Lavic

„Prosím?" zamrkáš překvapeně. Stojíš před Reijiho pracovním stolem a snažíš se přijít na to, jestli se ti to, co jsi právě slyšela, zdálo, nebo to opravdu vyslovil.

„Slyšela jsi správně," postrčí si brýle na nose a ukáže na okraj stolu. Leží na něm v komínku poskládaná školní uniforma, téměř identická té, kterou má právě na sobě – blíží se odjezd do školy. „Ode dneška budeš chodit s námi do školy. Není vhodné nechávat tě tady samotnou," vysvětlí odměřeně.

Reiji je k tobě docela odměřený. Začátkem jeho změny v chování okamžik, kdy tě před dvěma týdny našel spát v objetí se Subaruem. Zdá se, že žárlivost je u upírů docela častým jevem. Nechápeš sice, proč by měl kdokoliv z nich stát právě o tebe, ale Reijiho žárlivost je podložená tím, že tě před pár týdny pořádal, aby ses stala jeho majetkem.

„Já jsem ale už ze střední školy vyšla před pár lety," namítneš. Nejsi o tolik starší a svým vhledem mezi studenty nejspíš zapadneš, ale za pokus tahle výmluva přece stojí.

„Pochybuji, že bys tam nezapadla," ušklíbne se, „naivitou se snadno vyrovnáš dívkám Yuina věku. Nebudu o tom s tebou diskutovat. Jsi jen naše služka a tohle je můj rozkaz."

Podíváš se na něj útrpným pohledem, i když bys ho nejraději praštila po hlavě. Věděla jsi, že Reijimu leží Subaru v žaludku, ale netušila jsi, že až tak hluboko.

Když vás našel, vytáhl tě odtamtud, ve svém pokoji z tebe serval oblečení a bičíkem ti zase zmaloval zadek, aby tě potrestal. Nechal se u toho slyšet, že si nemáš co začínat se svým pánem, pokrytec jeden pokrytecký. Myslela jsi ale, že tím výpraskem jeho zášť skončí. Nestalo se tak a Reiji ti stále dává najevo svůj hněv.

„Pane Reiji, je tu ale jeden problém," zamumláš, „nemohu přece opustit tuto sídlo." Přitom ukážeš na svůj krk. Ironické, jak jedna z věcí, která tě v duchu trápila, je tím, co tě teď může zachránit před návratem do školních lavic.

„Snad si nemyslíš, že bych opomněl něco tak důležitého?" uchechtne se a podívá se na tebe, jako by sis slintala na košili. Vstane od stolu, obejde jej a postaví se před tebe. To, co znáš díky zaměstnání ze společenské etikety, ti jasně říká, že se postavil přímo do tvého osobního prostoru, a to, jak ho znáš z vlastní zkušenosti, ti dává tušit, že to dělá zcela vědomě a schválně.

„To si nemyslím. Jen jsem si chtěla být jistá," řekneš rozhodně, „přece jen jde o můj život..."

„Neboj se, tvůj život ohrožen nebude, pokud tě nenapadne nějaká hloupost, jako je například útěk," řekne suše a pak cosi vytáhne z kapsy svého školního saka. „Tohle," kývne ke své dlani. Shlédneš dolů a v jeho dlani najdeš ležet elegantní náhrdelník typu choker.

„Náhrdelník?" vyhrkneš a než si ho stihneš vzít, Reiji se k tobě nakloní, téměř tě obejme, a začne ti náhrdelník připínat.

„Ano, náhrdelník, jak jistě vidíš...," zašeptá ti do ucha. Jeho teplý dech ti paradoxně přivádí husí kůži. „S tímhle náhrdelníkem se budeš moci vzdálit z tohoto domu," začne vysvětlovat, „a pokud zůstaneš v okruhu jednoho kilometru ode mě nebo někoho z mých bratrů, nemělo by se ti nic stát."

Lehce se dotkneš konečky prstů černého kamene s bílými flíčky, který je zasazen do překrásného stříbrného šperku. Co to může být? Tipuješ, že se jedná o vločkový obsidián, ale nejsi si tím zcela jista. Podíváš se na Reijiho a lehce nakloníš hlavu.