Diabolik Lovers - Z Deníku Důvěrnice (Character x reader)

9. část: Ztráty a Nálezy

Překvapení! To máte ke konci školního koronavirálního roku XD Snad se bude líbit.

Dny plynou a tvá nedobrovolná školní docházka pokračuje. O svém setkání s tím obrovským bílým vlkem za večerkou na okraji parku jsi nikomu neřekla, i když si nejsi jistá, jestli to bylo správné rozhodnutí.

Když se ostatní vrátili domů a Reiji tě konečně pustil ze své laboratoře, Yui ti pořádně vyčinila, že jsi jen tak zmizela. Prý o tebe měla strach. Tvé vysvětlení, že tě odtamtud odnesl Reiji, ji příliš neuspokojilo. Ayato pro změnu dostal od Reijiho vynadáno, že tě tahal do města mimo školní pozemky, na což pachatel reagoval otráveným prskáním a úprkem dříve, než mu Reiji stihne strhnout kapesné.

A Subaru? Jak Reiji naznačil, Subaru opravdu poslouchal za dveřmi laboratoře, co tam s jeho starším bratrem vyvádíš. Dopadlo to přesně, jak ses obávala. Subaru se ti teď vyhýbá tak urputně, že se posledních pár dní dopravuje do školy na vlastní pěst - což je tak trochu zázrak, protože ji mohl klidně i bojkotovat - a po návratu mizí ve svém pokoji jako v černé díře, která ho vyplivne zase až na druhý den. Dokonce ani u večeře a snídaně se neukazuje.

Ke svému vlastnímu údivu zjišťuješ, že o něj máš tak trochu obavy. Ne snad, že by bez jídla nedokázal vydržet. To ani omylem. Reiji i ostatní už mnohokrát naznačili, že jejich zdrojem potravy je výhradně lidská krev, a jídlo, jak jej znáš ty se svým omezeným lidským pohledem na věc, spíš slouží pro potěšení smyslů než k nějakému nasycení. Je to jeho povaha, která tě trápí. Subaru je samotář. Je to ten typ samotáře, který přežívá v pokoji dlouhé týdny bez jediného kontaktu s jinou živoucí bytostí. Hikikomori v tom nejhorším slova smyslu. To přece nemůže být zdravé ani pro upíra.

„Co to do mě vjelo? Proč se o něj vůbec bojím?" zamumláš si pro sebe tiše, zatímco prachovkou kmitáš po lesknoucím se povrchu jakési historické zbroje. Napadne tě, že možná jen postrádáš jeho pozornost. Přece jen se k tobě choval tak hezky, když ti dovolil schoulit se k němu v jeho rakvi...

Ani si nevšimneš, že tvé myšlenky začne doprovázet teskný hlas houslí. Zastavíš pohyby svých rukou a nastražíš uši, jak se snažíš zaposlouchat do melodie a určit místo, odkud líbivé tóny přichází.

„To musí být Shuu," pomyslíš si a trochu přihlouple se usměješ. Už se ti jednou poštěstilo slyšet, jak kdesi v domě hraje na housle. Ruku do ohně bys za to sice nedala, ale máš pocit, že i pro ostatní bratry to je neobvyklý zážitek. Zdáli se ti při poslechu takoví klidnější, zamyšlenější. Skoro jako by malému dítěti někdo zpíval ukolébavku. Škoda jen, že jsi při tom Shua ještě neviděla. Musí to být zvláštní pohled, vidět nejstaršího Sakamakiho, jak se věnuje jednomu ze svých nepočetných koníčků a ještě k tomu navíc ve vertikální poloze.

Neznámá melodie tě provází po celou dobu úklidu, až nakonec utichne. Atmosféra, která se teď rozléhá chodbami domu, je jako ticho před bouří. Rozhodneš se spakovat do kuchyně. Určitě tam bude nějaké nádobí, které vyžaduje tvoji pozornost, a doufáš, že tak unikneš pozornosti někoho z bratrů.

Naštěstí ses nemýlila; dřez je plný. Podle zbytků na talířích to vypadá, že Kanato provozoval jakési cukrářské orgie. Doufáš, že je teď někde zalezlý a tráví nekonečný přísun cukru, protože máš ještě v živé paměti, jak... vlastně vše, co jsi měla prozatím čest zažít spolu s Kanatem stojí za to. Naskakuje ti husí kůže, jen co na to pomyslíš.

Když jsi u dvou zbývajících podšálků, které jsou z nějakého důvodu upatlané růžovou šlehačkou, zamyslíš se, co bys mohla dělat dál. Vnitřek sídla je dle tvého vypucován tak, že by se dalo jíst z podlahy (Reijiho standardy přitom nebereš v potaz, ty jsou nedosažitelné), a tak ti nezbývá nic jiného,než se vydat ven. Kolem domu určitě bude dost napadaného listí a prachu.