Diabolik Lovers - Z Deníku Důvěrnice (Character x reader)

1. část: Křížový Výslech

Minuty plynou a tvůj tichý rozhovor s bílým stropem, ke kterému upíráš zrak, zatímco se ti vlasy vějířovitě válí po polštáři, pokračuje. Nejsi příliš moudrá z toho, co se ti přihodilo, a tak trochu doufáš, že ti rozhovor s nejkompetentnějším z bratrů vnese do celé věci světlo. A pokud se tak nestane, alespoň se budeš moci podělit o své zážitky, a tak snad uklidnit vítr, který v hlavě máš.

Konečně se otevírají dveře a dovnitř rychlým krokem vstupuje Reiji Sakamaki. Za ním cupitá Yui jako poslušná čivava, ale jakmile Reijimu dojde, že míní být vašemu rozhovoru přítomna, otočí se na patě a zastaví ji hned na prahu.

„Kam se ženeš, Yui Komori?" zeptá se děvčete přísným hlasem. Stejně tak by jí rovnou mohl říct, ať se otočí a vypadne; efekt by to mělo víceméně úplně stejný.

„Myslela jsem, že...," začne Yui, ale kloudné vysvětlení pro něj nemá.

„Tak raději nemysli a odejdi. Můžeš mezitím jít pro (tvé jméno) připravit čaj a něco k snědku," řekne jí, posune si na nose brýle a nepřístupně si založí na hrudi ruce. Věnuješ Yui přes jeho záda omluvný úsměv, protože si najednou připadáš, jako by byla služkou ona, a s obavami sleduješ, jak se za ní zavírají dveře. Reiji se otáčí a změří si tě neurčitým pohledem.

„Posaď se, (tvé jméno). Chci si s tebou promluvit," spustí, jako by ti snad nebyl důvod jeho přítomnosti jasný. Velice nemotorně ho poslechneš. Máš pocit, že tvé končetiny váží tunu, a to se snažíš ignorovat nepříjemné mravenčení, které se ti rozlézá od špiček prstů až do poloviny stehen. Nějakým zázrakem se ti ale podaří posadit se a opřít se o pelest postele.

„No konečně," okomentuje tmavovlasý upír tvé počínání a nečekaně se posadí na okraj tvé postele. Povzdychne si, a jako by odložil svou masku chladného muže, sundá si z nosu brýle a začne si bílým kapesníkem čistit jejich skla. Připadá ti trochu rozrušený, a tak ho upřeně pozoruješ a čekáš, co bude.

„Jak se cítíš?" začne konečně a touhle starostlivou otázkou tě rovnou odzbrojí.

„D-Dobře," špitneš nesměle a hned dodáš, „alespoň vzhledem k tomu, co se mi stalo."

Reiji zvedne pohled od svých brýlí a upře ho k tobě. Trochu se ti sevře žaludek, protože si vzpomeneš na to setkání s jeho dvojníkem dole ve sklepeních.

„A co se přesně stalo?" zeptá se tě a očima přelétne po četných kousnutích na tvých ramenech, krku a dekoltu. Má svou teorii, o tom nepochybuješ, ale zdá se, že to chce slyšet od tebe. Chvíli mlčíš a snažíš se urovnat si v hlavě pořadí, v kterém se věci odehrávaly.

„Byl u mě Subaru," přiznáš se, ale do detailů rozhodně nezacházíš. Fakt, že pravý Reiji tě vlastně v Subaruově náručí nenachytal, dělá z celé události vaše tajemství, jež při vzpomínce na něj zalévá tvé tělo příjemným teplem.

„Mhm, vím. Byl to i on, který tě našel," přikývne Reiji. „Subaru tvrdil, že jsem tam přišel já a poslal ho pryč," pronese a zatváří se skepticky. Ne, skepticismus není to, co jeho výraz vystihuje. Popření se hodí mnohem víc. Před sebou má všechny indicie, že jsou slova jeho nejmladšího bratra pravdivá, ale nechce si připustit to, čeho se tak obává. Stopy tesáků na tvém těle ale nepatří nikomu z tohoto domu – alespoň ne z jeho obvyklých obyvatel.

„A-Ano, to je pravda," přikývneš a skloníš hlavu. „Přišel jste, vynadal jste mu a když jsme byli sami, rozhodl jste se mě potrestat. Něco mi na vás ale nesedělo. Váš pohled byl... jiný," vysvětluješ pomalu. „Jako bych poznala, že to ve skutečnosti nejste vy."