Už od školky jsem byla jiná. Všichni mě posílali k psychologům. Ale nikdo nic nepoznal.
Vždy jsem věděla, že jsem trochu odlišná než ostatní. Vždy pro mě byli "oni" a pak já. Někdy jsem si připadala jakoby "za sklem", ale tehdy jsem to ještě nedokázala pojmenovat.
Neříkám, že nemám kamarády, například druhá třída byly pro mě zlatá léta, hráli jsme si na opilce, psychopatickou matku, na vaření spolužáků a jiné krásné hry. Jop, úplně normální dětské zábavy, to mi věřte ;) Jenže potom, když už ostatní pomalu odrůstali dětským botkám, přišlo období, kdy pro mě socializace nebyla můj denní chléb. Raději jsem si někde v koutě četla a nasávala nové informace jako ta mořská houba.
Moje zvláštnost myslím ani tak neudivovala děti, jako moje učitele.
Často jsem v nižších ročnících byla agresivní a stále se chtěla prát. Byla to pro mě zábava. Ve svých záchvatech vzteku jsem si myslela, že nahráním strach, zatímco ostatní se mi smáli. Na druhou stranu jsem byla moc hodná a poctivá, nebyla jsem nějakej Hulk, to fakt ne. Také jsem nikdy jsem nebyla dobrá na tělocvik a nic mi to neříkalo. Učitelka říkala, že mám blbou hrubou motoriku. Ale tu jemnou mám lepší. O dost lepší.
Měla jsem své zájmy a své fiktivní postavy. A také reálné kámoše... Díkybohu. Jen jsem prostě byla míň socializační a víc upřímná, se stává no.
Asi v šesté třídě mi začly panické úzkosti. Prostě najednou z ničeho nic se mi udělá blbě, celá se třesu, nejde mi dýchat, buší mi srdce, přijdu si nereálně... A to naprosto z ničeho nic. Také mi dlouho trvalo zjistit, že je to jen psychika.
-
Do té doby jsem si myslela, že autisté jsou jen postižení lidé, co hejkaj a točí se dokolečka. (Ano, jsou i tací, ale rozhodně ne všichni!)
Vždy mě ale jejich svět zajímal.
Několik let jsem si o nich hledala informace, ale můj pohled to nijak výrazně nezměnilo.
A tak jsem jednou na internetu narazila na blog Zrzavé Holky.
Okamžitě mě zaujalo, že má tak hluboké články. Proboha! Však je to autista a ten přeci nepíše takhle krásně, no ne?
A tak jsem si začala číst. A zjistila jsem, že autisté opravdu mohou vypadat jako normální lidé, dokonce je takových většina.
Snad všichni slavní umělci a vynálezci byli trochu na spektru.
A pak jsem si řekla: "Nojo, ti autisté jsou vlastně fajn, to by bylo zajímavé být jedním z nich." To už jsem věděla, že do tohoto světa mám jaksi blíž, než ostatní.
A poté jsem i já dostala diagnózu. Konečně šly moje strasti a radosti, úchylky i obsese něčím pojmenovat.
Víte, ale přeci jenom... Já mám Aspergerův syndrom jen trochu, takže si můžu užívat obou světů, toho neurotypického, i toho autistického. A to je na tom to krásné.
Být na hranici těchto dvou vesmíru je dar, pokud máte kolem sebe úžasný lidi jako já ;)
Zrzavá ❤
http://zrzi.cz/
ČTEŠ
(J)ELITA aneb deník Těch Jiných
RandomPříběhy, radosti, inspirace a strasti lidí, kteří to mají v hlavě trošku jinak...
