Už jak jsem se představoval, zmínil jsem, že podle všeho nejsem tak úplně v pořádku. A teď nemluvím o svý hypermobilitě kloubů, ani o zákalcích, ani o vadném zakřivení čočky...
Ne, teď mluvím o svým psychickým (ne)zdraví.
Tohle je vlastně takový první text, kde chci vypsat úplně vše. Mimochodem, upozorňuji, že následující text není vhodný pro děti, mladistvé a zbytek populace, pokud tedy nechcete skončit v blázinci, hehe xd
Uhm... Tak kde bych začal...
Jsou tu jakési věci, které na mně jdou znát odmalička. Věčně neposedím, nedokážu se skoro na nic soustředit, jsem nezodpovědnej jako já, často mi někdo něco řekne, mluví na mě i pár minut, ale já ani nemám ponětí, že ten člověk je ve stejném pokoji. Během školy sebou musím pořád házet, ať už to jsou křeče, nebo retardovaný nálady mého mozku, například:
„Wolfe, čum, lavice, pojď ji počmárat centrákem, bude to sranda!”
Nebo:
„Vidíš toho týpka? Hoď mu kapuci přes hlavu a poval ho na zem, budeme se bavit!”
Jojo, pár nesmyslných situací by se našlo..
Na tyhle věci jsem v páté třídě dostal papír s potvrzením, že mám syndrom ADHD. To pro mě znamená 25% času navíc při písemkách xD
Uznávám, že v matice se to sakra hodí.. Xd
Během sedmý třídy, jak už jsem v minulém článku psal, se u mě naplno rozjela bipolární porucha. Jako, ona tam byla už i předtím, ale v tý sedmý to prostě dostalo krámy a ...
32 pokusů o sebevraždu bylo na světě :d
Nerad na tohle vzpomínám, je to už skoro za mnou, beru léky, jsem ŠŤASTNÝ! (kéžby)
Jsou tu ale věci, které mi diagnostikovány nebyly. Maximálně mě s nimi poslaly učitelky na psychinu, ale tam řekli, že jsem v poho xdd (hehe)
Abych začal,
poslední dobou je u mě asi nejčastější stav totálně bezdůvodné deprese, do čehož se vesral ještě takový ten „nepatříš na tenhle svět, začni dávat pozor ve fyzice, ať sestrojíš stroj času a můžeš konečně vypadnout” pocit. A není to jen pocit, když na mě tohle přijde, přijdu o všechny smysly, jako byste mi vypíchli oči, propíchli ušní bubínky, odřízly všechny nervy a jazyk a eee něco udělali s nosem :d
No, prostě ztratím pojem o světě a na pár sekund jsem totálně out. Ale totálně. Zamotá se mi hlava, já většinou někam spadnu a pak si vůbec neuvědomuju kde jsem, kdo jsem, proč tu sem, atd... A hned, jak skončí takhle blbost, tak se ozve stará kamarádka depka! :D Why not, že...
Ale je pravda, že občas ta depka není bezdůvodná, občas mi stačí jen vyjít ven. A teď nemluvím o svý alergii na slunce, což je taky fyzická porucha, ale o tom, jak jsem zhusený z dnešního světa.
Kam se podívám, tam kuřák, tam feťák, tam děvka, tam satanista... Kdy se to všechno tak strašně pokazilo? Proč jsem se kurva nemohl narodit v roce 1860? To bych byl ve svém ráji, já do týhle doby zkrátka vůbec nepatřím... Je to, jako byste hodili vlka mezi slepice. Tím nechci říct, že je všechny zabiju, o tom až později... xdd
Ale asi víte co tím myslím. Jako, já si myslím, že víte, co tím myslím, tak snad si to myslím dobře.
Taky znáte ten pocit, že nějaký slovo řeknete víckrát a pak vám zní úplně cize? Třeba když jsem byl malý, to jsem znal, ale neznal slovo „kašel”. Ne, opravdu. Kašel. Řeknu to 7x a je to pro mě úplně jako arabština. I když, to by byl spíš al kašlíko, nebo já nevím, jak oni tam mluvěj xdd
Tak, to stejný mám teď se slovem „myslím”.
Ach, proč já xDD
Teď je asi na čase mluvit o tom, proč mě vlastně učitelky poslaly na psychiatrii.
Navážu na první text, hlavně část o mém panenkytrhajícím dětství, nebo na svůj příklad s vlkem a slepicemi. Údajně jsem sadistický psychopat. Nevím, nepřijdu si tak. Spíš se mi zdá, jako by ve mně byl ještě někdo, ten někdo mi do hlavy cpe všechny zlý myšlenky, který bych JÁ nikdy sám od sebe nedostal. Nevím, co je ta věc zač, ale určitě to je ta, co mi způsobuje i halucinace. I když, já už si na ty černý lidi zvykl :D
Ale zpátky. Extrémně často mám pocit, že se mi něco snaží dostat do mysli a pošpinit ji.
Já jsem Křesťan. Kde se ale berou všechny ty obrazy o utrhlých, napůl snězených končetinách? Nebo všechny ty návaly agresivity, ty návaly pocitu „OKAMŽITĚ BĚŽ NĚKOMU UBLÍŽIT, SLEDUJ HO, JAK SE VÁLÍ VE VLASTNÍ KRVI A PROSÍ O SLITOVÁNÍ!”
Kde se to bere? Nechci to tak mít, to nejsem já. Ale přesto asi jo...
Proč se usmívám, když vidím někoho brečet?
Proč mi není líto lidí zmrzačených válkou? (jako, je, ale jen malinko)
Proč se u válečných dokumentů směju?
Proč tak často vidím sebe, jak někoho zabíjím?
Proč mám takové sny?
Proč se mi tohle děje?
A proč jsem si to kurva uvědomil až teď?
Proč mě tak fascinuje násilí? I když nechci, aby to tak bylo? Ach jo...
Pochopím, když se se mnou po týhle zpovědi nebude chtít bavit už ani Dodo :/ :D
Ale řeknu jednu věc.
Jelitům a lidem z kostela bych nikdy neublížil. Já ne. Ten druhý ve mně možná i ano. Ale JÁ ne. Vědomě bych nikdy nezpůsobil bolest svým nejbližším. A na to dám život. ❤
Asi konec xd
Už bych ale končit měl, protože se mi zase motá hlava a cítím, že brzy zase spadnu do svého „NEPATŘÍM DO TÝHLE ZKURVENÝ DOBY!” stavu :D
Tak ahoj ^^
ČTEŠ
(J)ELITA aneb deník Těch Jiných
AléatoirePříběhy, radosti, inspirace a strasti lidí, kteří to mají v hlavě trošku jinak...
