(J)ELITA aneb deník Těch Jiných

TONY - 1. zápis

Na úvod? Zdravím vás. Anthony, jméno mé. A od úterý je mi sedmnáct let. Zvláštní to milník. Na první pohled nijak významný. Ale pro mě znamená, že mi už zase budou lidé kolem o něco víc věřit.

Abychom se pochopili - tedy lépe - aby jste vy pochopili mě, musím začít s vyprávěním na samém začátku. Docela ohraná básnička pro někoho, kdo to musel už několikrát vysvětlovat různým lidem. Teda když jsem se narodil, byl jsem takový malý ulepený a uřvaný uzlíček. Ale byl jsem na světě, a to pro mě bylo nejdůležitější.

Doktor, který asistoval při porodu, řekl mým rodičům, že se jim narodilo děvče. Zdravé říct nemůžu, okolnosti mého narození mi zůstávají skryté až na informaci, že jsem byl uložen do inkubátoru pro předčasné narození. Docela dost to, myslím, bylo. Ale už nevím. Moji rodiče byli nejspíš šťastní. Doufám v to.

Takže jsem se narodil. Jméno, které mi rodiče vybrali a dali, mi nikdy nesedělo. Jako malý, sotva jsem se naučil psát a uvědomil si, co pro mě vlastní jméno znamená, začal jsem si vymýšlet přezdívky a jiná jména. Tu jsem byl nejdřív Maria, pak Maia, Lucy, Roxy, Abby, Molly. No co, byl jsem hodně malej. Ale pořád mi ta jména nepřišla doopravdy moje.

Později jsem začínal být naštvaný při každém podpisu a to ani nemluvím o pocitu, jaký se do mě dostával, když mě někdo oslovil mým plným jménem. Připadalo mi jako nadávka. Nicméně pokud jsem někomu své jméno neřekl, říkal mi "holčičko", a to se mi líbilo o to méně, že jsem měl pocit, že se rozsypu a ještě ten bordel po sobě budu muset uklízet. Takže pokaždé jsem doslova vřel, to se děje i teď. Ale časem jsem si řekl, že to přejde, protože je to jen nějaká podivná fáze.

Slovo fáze mě provází taky pěkně dlouho. Pokaždé jsem byl v nějaké fázi. Ve fázi, kdy jsem si hrál s tím, co mi přišlo pod ruku, bez ohledu na to, jestli to byla hračka holčičí nebo klučičí. Fáze, kdy jsem si začal uvědomovat, že ve společnosti, myšleno tehdy škole, nikam moc nepatřím a pokud se budu dál chovat takhle, ani patřit nebudu. A tak jsem začal dělat věci, které dělaly holky. Nosil jsem to oblečení, které jsem měl, ale začal jsem vyrůstat z triček mého bratra a tak mi máma začala kupovat vlastní šatstvo a to se mi povětšinou vážně nelíbilo, ale jednak stejné věci nosili ostatní, jednak to koneckonců bylo moje oblečení, nemohl jsem chodit nahý. Ex mého otce mi říkala, že nemám dobrý módní vkus a myslel jsem tedy, že se mi to oblečení nelíbí kvůli tomu.

Inu, začal jsem se líčit po vzoru ostatních. Byly časy, kdy mě to doopravdy bavilo. Spíš jsem to dělal proto, že jsem si myslel, že mi to tak víc sluší, což, když se podívám zpátky, nebyla příliš pravda. Třeba mi to slušelo v očích ostatních, ale v mých rozhodně ne.

V polovině sedmé třídy přišla do třídy nová holka. Seznámit se s ní nebyl problém a tak jsme už po několika týdnech seděli v lavici vedle sebe. Společně s další spolužačkou jsme si začali psát na Skypu a vzniklo z toho velice podivné přátelství nás tří, když jsme po nějaké době začali hrát Roleplay hry. Asi nemusím nijak upřesňovat očekávané; má role byla klučičí. Tehdy mi to prostě nepřišlo zvláštní. Byla to jen jedna z postav. Čirou náhodou to byla postava, která se zamilovala do postavy nové spolužačky. Ta měla rovněž postavu kluka.

Naučila mě, že není nic divného, když má holka ráda holku a kluk kluka. Naše RP od té doby měla podobný nádech a nesla se podobným stylem, aniž bych si uvědomoval, jak na mě působí, když si každou scénku detailně představuji očima první osoby - mé postavy. Párkrát se mi o tom zdálo, než to začala být rutina.

Youtube mi vyhodil do doporučených video shortfilm BOY, francouzský FtM krátkometrážní film, o kterém jsem do té doby vůbec neslyšel. Byl první a na dlouhou dobu pak taky poslední shortfilm, který jsem viděl. Kdo ho neviděl a chce vědět, o čem mluvím, pusťte si ho. Nebudu ho tady celý vyprávět.