Rozhlížím se, ale nedokážu rozpoznat skoro nic než zašedlé skvrny a nekonečnou temnotu pode mnou. Temnota, jako by požírala i moje mýšlení. Napadají mě pouze samé depresivní myšlenky, mám pocit, že na světě už nezbylo žádné dobro, láska, štěsí. Snažím se těmto děsivým myšlenkám nepoddávat, bojovat s nimi, ale je to k ničemu. Místo toho se mi jich do hlavy žene víc a víc. Cítím všudypřítomný chlad, který se mi vlévá do celého těla a díky kterému mi mravenčí a tuhnou svaly. Nacházím se v nekonečném prostoru, nejsou zde žádné záchytné body. Jsem v něm naprosto ztracená.
Najednou se skvrny kolem mě začnou pohybovat, spojovat do nějakého tvaru. Z prvu připomínají ovál, ale postupně se skvrny různě přesouvají a utvoří tak stíny v obrazci. Stres ze mě z nějakého neznámého důvodu pomalinku opadává a každou chvilkou jsem si jistější v tom co vidím. Je to osoba, chlapec. Krásný chlapce. Natahuju ruku, abych se mohla dotknou jeho tváře a v tom se obraz rozplyne.
ČTEŠ
VIZE
FantasyPředstavte si, že je vám 16 a vaši rodiče se rozhodnou z nějakého důvodu, o kterém vám nic nechtějí říct, přestěhovat. Od mala jste zvyklí na život v bytové řadovce a ruch velkoměsta, ale teď se stěhujete do rodinného domku. Musíte opustit všechny s...
