VIZE

6.díl

A je tady další nekonečné pondělí. Jediné štěstí je, že mám v pondělí celkem normální hodiny. Ráno si dám svou oblíbenou snídani, ovesnou kaši s ovocem a pak se jdu nalíčit a připravit do školy. Už od prvního dne si na každou cestou do školy pouštím hudbu do sluchátek, abych se nějak zabavila na těch třicet minut chůze. Pravděpodobně bych mohla jezdit i autobusem, protože nejbližší zastávku mám kousek od domu, ale já se raději ráno procházím a čistím si tak hlavu před tím dlouhým dnem, který na mě čeká. Ve škole jsem většinou o něco dříve než ostatní, ale dnes na ne. Ve třídě na matematiku už sedí Will. Věc, o které jsem se nezmínila je ta, že populární parta na naší škole se skládá z prváků a druháků, což není zrovna obvyklé, ale vzhledem k tomu, že teenageři z této čtvrti se znají skoro všichni ze základky (a populární parta tvořila stejnou skupinku lidí, jež byla populární už na základce), tak není čemu se divit. Tím pádem se stalo, že sdílím hodiny matematiky a angličtiny s Willem, Patri i Nelly Mendes a biologii s Benem.
    Když vejdu do třídy, tak mě Willova přítomnost nejprve zaskočí, jelikož Will většinou přichází mezi posledními, ale hned se vzchopím a dojdu ke svému stolu v rohu místnosti, kde si vytáhnu úkol z matematiky a znovu si jej procházím. Matematika je jedním z předmětů, které mi vyloženě nejdou a z plného srdce je nenávidím. Po přestupu na Mayersovku jsem byla úplně ztracená a moje známky byly vážně otřesné, hned po prvním týdnu jsem usoudila, že by se mi hodilo školní doučování, to mi však o moc nepomáhá.
    Při kontrole domácího úkolu mi začíná docházet, že jsem ho celý vypracovala špatně. Učivo, které probíráme je na můj mozek až moc složité. Vzdychnu. ,,Jak se koukám, tak matematika asi nebude tvá silná stránka, co?'', ozve se klučičí hlas. Zmateně vzhlédnu, hlas patří Willovi a to mě pomate ještě více. S Willem jsem se nikdy osobně nebavila, myslela jsem si, že pomalu neví kdo jsem a už vůbec, že s ním chodím do třídy. ,, Jde to na mně tak moc poznat?", odpovím mu na otázku otázkou. Dlouze vydechnu, jsem celá červená, musím se zklidnit. ,,No, kdyby jsi si tak nahlas nepovzdychla a nevypadala při pohledu na ten úkol tolik vystrašeně, tak bych si toho možná ani nevšiml.",odvětí Will s náznakem úsměvu. Má široký, vřelý úsměv s ďolíčky ve tvářích , který člověka donutí se usmívat také. ,,Na mé bývalé škole jsme se učili úplně jiné učivo, tak jsem teď pozadu a všechno se teprve začínám učit a fakt, že nemán absolutně žádné logické myšlení mi to o moc neusnadňuje.", řeknu poraženecky s pokrčením ramen. Zasměje se a prohrábne si své nadýchané vlasy písčité barvy. Do třídy už se mezitím nahrnula většina spolužáků. ,,Tak to já jsem v matematice, troufám si říct, excelentní.", poví mi Will a po krátké odmlce dodá: ,,A látka, kterou právě probíráme není nejtěžší, jen ji musí člověk pochopit a k tomu je zapotřebí dobrého učitele". S posledním pousmáním mrkne spiklenecky okem a odejde zpátky ke své lavici za kamarády. Nechápavě na něho pokukuju dokud nezazvoní, pak se donutím na tento rozhovor nemyslet. Celou matematiku se plně soustředím. Nakonec měl Will pravdu, látka vážně není až tak těžká, jen ji člověk musí pochopit.