Věř mi

2.

Alex
Holka s tebou bude ještě práce.
Sedíme v autě, mlčí. Pustil jsem potichu rádio.
„Jmenuji se Alex. Nevíš proč jedeš se mnou, to tě to ani nezajímá?"
Dlouho je ticho, možná přemýšlí.
Zeptal jsem se znova. Nic.
„Umíš vůbec mluvit?"
„Hmm."
„Zajímá tě vůbec, kam jedeš?"
„Hmm"
Jestli bude na všechno jenom hmkat, asi jí zastřelím
O konverzaci jsem se už ani nepokoušel. Vezl jsem jí k sobě domů.
„Tady teď budeš se mnou bydlet."
Zastavil jsem před domem. Vešli jsme dovnitř. Začala se zvědavě rozhlížet.
Vše jsem jí ukázal. Boty si ani nesundala.
Po prohlídce domu jsem jí zavřel do koupelny. Potřebovala to jako sůl.
Snad tam najde všechno co bude potřebovat.
Zavolal jsem otci.
„Našel jsem Amandu."
„Kdy, kde, jak a kde je teď?"
„Dneska ráno, na policejní stanici, volal mi velitel a je u mě doma."
„Je to určitě ona? Víš, že tu jsme měli dvě podvodnice."
„Myslím, že je. Na krku má medailonek cos jí dal při křtu."
„Jedu k vám, chci se přesvědčit na vlastní oči."
„Jen ti chci říct, že se nejmenuje Amanda Hammer, ale Mandy Finch."
„Aspoň, že křestní jméno jí nechali skoro stejné. Chtěl bych vědět, kde celou dobu byla."
„To já taky, ale zatím neřekla ani slovo."
„Jedu k tobě."
Mandy
Alex, hezké jméno, ale pořád mě děsí.
Zastavil před velkým domem. Tady mám jako bydlet? Proč jako? Po prohlídce celého domu mě napadla myšlenka, že když tu budu muset jít někam sama, že se ztratím.
Zavedl mě do pokoje pro hosty, co teď budu obývat a zavřel mě v koupelně. Ani se mu nedivím. Koupelna byla vetší jako můj pokoj doma. Velká vana, sprchový kout, umyvadlo, zrcadlo a záchod. Vše bylo sladěné do modrých barev. Nepustila jsem si vanu. Po hodně dlouhé době jsem si užívala relax. Pořádně jsem si umyla vlasy a tělo. Našla jsem tu i žiletku a oholila se. Celá jsem se ještě opláchla. Ve skříňce vedle umyvadla jsem našla ručníky. Do jednoho jsem si zabalila vlasy a druhým si omotala tělo. Po probdělých pár nocí jsem byla totálně vyčerpaná. Jen tak v ručníku jsem si lehla do velké měkké postele. Snad během vteřiny jsem usnula. Vzbudila jsem se v noci noční můrou. Všude byla tma. Byla jsem přikrytá dekou. Začala jsem panikařit. Špatně se mi dýchalo. Kde jsem? Asi jsem musela něco shodit. Do pokoje z chodby se otevřeli dveře a za nimi se objevilo světlo.
Můj dech byl stále splašený, po tvářích mi tkly slzy. Vlasy v ručníku už dávno nejsou a vlní se mi kolem obličeje a zádech. Asi nemám okolo sebe ani ten druhý, protože mi začíná být zima. Teď je hlavní, abych se uklidnila. Jestli by mě chtěl Alex teď znásilnit by mi bylo jedno. Hysterie s člověkem udělá svoje. Cítím, že si ke mně na postel někdo sedl.
„ Pšš všechno už bude v pořádku, byl to jenom zlý sen." Uklidňuje mě hlazení po zádech. Takový pocit zažívám poprvé. Chvilku si to vychutnávám a pomalu se uklidňuju. Je mi jedno, že to je Alex a já na sobě nic nemám. První, pro co z postele vystřelím jak střela je můj skicák a tužka. Rychle začnu kreslit. Opět se rýsuje můj otec s pistolí jak míří na neznámého muže. Druhý obrázek vyzařuje lásku. Takový tu žádný ještě ze snů nemám. Je na něm starší milý pán.
„Ty toho muže znáš?"
Jen jsem pokrčila rameny.
„Donesu ti tričko, musí ti být zima."
Alex
Vzbudila mě hlasitá rána. Šel jsem do pokoje Amandy. Seděla vystrašená a ubrečená na posteli. Otec přijel, aby jí viděl. Zavedl jsem ho k ní do pokoje, ale spala. Chvíli jí pozoroval a řekl, že je to ona. Je prý hodně podobná na maminku. Přikryl jsem jí jak byla, jen v ručníku. Z vlasů jsem jí ho sundal. Lampička, co stála na nočním stolku byla rozbitá na zemi. Pro Amandu bylo štěstí, že se nacházela na druhé straně postele. Chvátala se dostat ke svému skicáku. Rychle začala kreslit. Už vím, kde k těm kresbám přišla. Všechno se jí to zdálo. Tentokrát nakreslila našeho svědka, který byl zapleten do případu, jak jinak než před osmi lety. Co mě ale zarazilo, byl obrázek mého otce.
„Ty toho může znáš?"
Pokrčila rameny, že neví. To neumí mluvit? Začíná mě rozčilovat.
Až teď mi došlo, že na sobě nic nemá.
„Dojdu ti pro tričko, musí ti být zima."
Vrátil jsem se i s tričkem, které jsem ji podal. Jak se oblékala, deka ji spadla k pasu. Pořádně jsem si jí prohlídl. Koupel jí hodně pomohla. Jak by se řeklo, hodně prokoukla. Vlasy se vlnily v loknách, tváře dostaly zdravou barvu. Dvěma slovy, byla krásná.
Holka, co s tebou budu jenom dělat?
„Zítra pojedeme nakoupit oblečení co by ti bylo. A všechno co bys potřebovala. Zatím ještě spi. Dobrou noc, pro jistotu ti nechám otevřené dveře a nechám na chodbě rozsvícené světlo, ať se nebojíš."