Věř mi

17.

Alex
Pět dní. Pět ztracených dní co Mandy spí. Celou dobu tu jsem s ní. Táta mě v kanceláři nechce ani vidět. Nedivím se mu, na nic se nedokážu soustředit. Po vyšetření, které jí provedli mi řekli, že má čistý průstřel ramena, zlomené pravé zápěstí, vyvrknutý pravý kotník a ránu na čele jí museli zašít. Chudinka moje malá. Kdy se probudí mi nedokázali říct. Jedna sestřička mi řekla, že i když Mandy spí, tak mě slyší a pomáhá, když se na ní mluví.
A tak jsem teda mluvil. Všechno jsem na sebe prásknul. To, že už vím dlouho o miminku, že čtu její deník, abych věděl co si myslí. Že mě trápilo, jak si na nás nepamatuje. No prostě všechno.
Mandy
Pluju si na krásném obláčku. Slyším hlas. Mandy na miminko se těším už od začátku. Ve vývinu jsi začala být moc pozdě. Vím, že jsi mi nechtěla nic říct a chápu i proč. Psala jsi to v deníku. Celý jsem ho četl. Taky proto jsem nevzal toho tvého Marka i když vím, že jsi neřekla kdo to je. Všechno mě moc mrzí. Omlouvám se. Ticho a já upadám do hlubšího spánku.
Píp, píp, píp…. Pípání přístroje mě vysloveně vytáčí, budí mě totiž z krásného snu.
Aha sen to nebyl, ale počkej milý Alexi, tys mi lezl do deníku a všechno sis to přečetl. Štvalo tě, že si nic nepamatuju, tak teď si tě vychutnám. Nic si nepamatuju. Pomsta bude sladká. Uvidíme kdo z koho, deník si budu nechávat na stejném místě a uvidím, jestli ho budeš znova číst.
Stáhnu si na své bříško, jestli jsem nepotratila. Bříško mám, těhotná jsem. Znovu usínám.
Alex
Je ráno a já opět sedím vedle postele Mandy. Přístroje na kterých je připojená změní rychlost jejího tepu. Oči má stále zavřené. Do pokoje rychle přichází doktor.
„Pane doktore, co to znamená?“
„Nebojte se, to může znamenat buď to, že se začíná probouzet a nebo to, že se nám tím dává o sobě vědět miminko.“
„Jak miminko, tomu nerozumím?“
„Abych vám řekl pravdu, s tím se nesetkávám tak často, ale koukněte se na její bříško.“ Proč se sakra tak usmívá?
Chvilku jsem se díval Mandy na bříško. Nic jsem neviděl, ale přístroje se ozvaly znovu tím rychlým zvukem. Už jsem pochopil, co tím ten doktor myslel. Všiml jsem si lehkého zavlnění. Miminko se hýblo. Dobrá zpráva je, že se mu při tom hrozném incidentu nic nestalo.
Mandy
Dlouho, na můj vkus spím dlouho. Už mě to nebaví. Vzbudil mě příšerný zvuk pípání, je noc. Do pokoje přijde usměvavá sestřička.
„Slečno, konečně jste se nám probudila. Pan Alex bude mít radost. Seděl u vás celé tři týdny.“
Počkat! Celé co? Tři týdny? To jsem spala tak dlouho? Moje zavázané rameno při pohnutí tepalo bolestí.
„Co se vlastně stalo?“
„To vám řekne pan doktor. Dojdu pro něj.“
Netrvalo dlouho a přišla i s ním.
„Pane doktore, co se vlastně stalo, proč tu jsem?“
„Vaše rameno bylo postřelené. Myslím, že teď při pohybu bolí že?“
„Jako čert.“
„Silné léky proti bolesti nejsou vzhledem k miminku moc dobré a slabší nejsou moc účinné, radil bych vám moc se nehýbat, a hlavně nerozrušovat.“
„Kdy mě propustíte?“
„Nohu máte už v pořádku, rameno musí být ještě tak dva týdny zafixované a ruka taky tak.“
„A to znamená, kdy mě pustíte?“
„Ne, to znamená, že si vás tu necháme ještě jeden týden.“
„To jste mě uklidnil, jsem tu moc dlouho.“
Usmál se na mě a i se sestřičkou odešli. Znovu se mi zavřeli oči.
Alex
Jak každé ráno sedím vedle postele. Malou ruku Mandy držím v té své. Cítím pohyb. Ještě jeden. Přemístil své oči na obličej Mandy. Pozorují mě její nádherné ZMATENÉ oči?
„Kdo jste?“
To snad ne, je to tady zas. Znova se na začátek dostat nechci!
„Já jsem Alex, jsem tvůj snoubence.“
Musel jsem dojít za lékařem.
„Pane doktore, je možné, že ztratila paměť?“
„Zranění hlavy neměla vážné, ale mozek je ošemetný orgán možné by to bylo. Musíte na ní být milý a zajistit pocit bezpečí. Jiný lék na to není.“
„Já vím, už jednou si tím vším prošla a věřte mi, vím o čem mluvíte.“
Vrátil jsem se za Mandy, spala. Došel jsem k ní a políbil.
Dnes jsem se vrátil do kanceláře. Postil jsem se do práce. Bylo jí za celou tu dobu dost.
Mandy
Bylo mi Alexe líto, ale houby líto, co si nadrobil ať si sezobe. Kde se ve mně vzala taková mrcha? Sama nevím. Jen ho trochu potrápím.
Chodil za mnou celý týden, co jsem tu musela ještě být. Povídali jsme si. Dost, teda on, já se jen ptala.
„Jak dlouho se známe?“
„Sedm měsíců.“
Houby, já tě znám celý svůj život, teda skoro
„Jak dlouho jsem tvoje snoubenka?“
„Čtyři měsíce.“
„Mám nějaký byt, nebo kde bydlím. A mám rodinu, nikdo kromě tebe sem nechodí?“
„Rodinu nemáš už dlouho, byt nemáš, bydlíš se mnou v našem domě. Máme milou hospodyni, zná tě od malička. Má tě ráda a bere tě jako bys byla její vlastní.“
„Betty, jmenuje se Betty, že jo?
„Ano, jmenuje, na tu si pamatuješ.“
„Asi, kdo by mě znal ještě od mala?“
„To nevím.“
Ale víš Fešáku, Proč to neřekneš?
„Mám práci? Musím přece něco dělat. Potřebuju taky peníze.“
„Práci máš, děláš asistentku mé sekretářce.“
Jo asistentka, bylo líp, kdybys řekl, že jsem líbivě rozptylující element tvé vlastní kanceláře.
Alex
Takové otázky. Rodina? Ne. Práce? Ne. Byt? Ne, jsem rád, že jsem jí našel. Nepustím jí už z očí. Mám jenom jedno dilema. Až přijde domů, jestli jí závedu do své ložnice a nebo do jejího starého pokoje. Jo, asi druhá možnost vyhrává. Nechci na ní moc chvátat. Milování s ní se prozatím odsouvá na druhou kolej.