Věř mi

Epilog

Mandy
Jsem v sedmé měsíci. Právě teď odpočívám v kanceláři na pohovce. Stačila jsem se vdát. Svatbu jsme měli malou. Asi taky proto, že já rodinu nemám a Alex má už jenom tátu. Strýček přijmul novou sekretářku. Sympatickou čtyřicátnici, vdovu se stejně starou holkou jako jsem já. Se strýčkem si moc rozumí i mimo kancelář. Dvěma slovy, randí spolu. Moc jim to přeju.
„Fešáku?“
„Stalo se něco, zlatíčko?“
„No, ani ne, ale budu si muset ještě koupit buďto nové šaty a nebo prostě budu nosit tvoje košile.“
„Proč?“
„Přestaň se tak hloupě ptát a hlavně usmívat! Teď by ses měl vidět v zrcadle, asi ti nějaké postavím na stůl.“
„Zlatíčko, přestaň plakat, i když jsi roztomilá. Šaty bych chápal, ale košile?“
„Tyhle mě už jaksi škrtí. Podívej se sám jak vypadám. Jinak tvoje košile jsou hrozně pohodlný.“
„Vypadáš jako spokojená sexy mamča. "Otěch košilích vím svoje, hlavně když pod ní nic nemáš.“
„Promluvil nadrženej  perverzák. Nemáš náhodou moc práce? Nenech se od ní vyrušovat, já jsi jdu koupit šatičky.“
Alex
Jak já tu holku miluju. Konečně můžu říct, že je jenom moje. Sice poslední dobou svoje nálady mění jako aprílový počasí. V jejím stavu je to ale normální. Táta říkal, že s mojí mámou to bylo horší. Jenom lituju toho, že se nedožila návratu Amandy. Před třema lety umřela na rakovinu. Jsem rád za tátu, že už není sám a vypadá to, že budu mít i nevlastní sestru.  Jsem rád, že se Mandy rozhodla koupit si nové šaty. Kdyby se mi tu producírovala v mojí košili, moc práce bych rozhodně neudělal.
Mandy
Bože, jak já nerada chodím nakupovat. Lidi mě prostě rozčilují. Šaty jsem si koupila troje. Naco taky víc? Za dva měsíce bych měla porodit. Z drobečka bude asi fotbalista. Pohlaví jsem vědět nechtěla. Prostě to bude pro všechny překvapení. Pokojíček je vybavený v světle fialové barvě. Do práce chodím jenom na návštěvy. Alex mě tam už nenechá pracovat. Až moc se o mě strachuje. Sice ho nechápu, ale chci mu udělat radost.
Za další dva měsíce jsem porodila zdravou krásnou holčičku. Alex byl celou dobu se mnou.
Konec.