V Londýně

Londýn

Vztala jsem v pět hodin a šla do koupelny umyla jsem se, vyčistila jsem si zuby.
Já : sakra.
Pod očima jsem měla pytle které šly pěkně poznat.
Já : No nic.
Opláchla jsem si oblyčej.
Já : proč mami.
Podívala jsem se do zrcadla a pak jsem popadla žiletku.
Já : má to smysl se řezat.
Já udělala něco co bych si o sebe neřekla, řízla jsem se, s tou bolestí jsem opustila tu žiletku, spadla na zem.
Plakala jsem a podlívala jsem se na tu ruku.
Vzala jsem spadlou žiletku doruky a uklidila na své místo.
Já : co jsem to udělala ?!
Zmateně jsem se podívala do zrcadla a pak vyběhla z koupelny do pokoje.
V pokoji jsem šla ke skříni a z ní vytáhla bílo černý kufr a zabalila jsem si. Převlékla jsem se do černé mikiny a do modrých roztrhaných džínách obula jsme si své červené tenysky. Šla jsem do ložnice, táta byl vzhůru.
Já : tati.
Táta měl oči mokré díky slz.
Obejmula jsem ho.
Táta : tady máš tu kameru a ty prachy, můžeš si jít sednout do auta pokud máš zbaleno.
Já : jistě.
Šla jsem zpátky do pokoje pro kufr a pro černý mobil se sluchátky a pro knihu poslední tábor.
......
Nastoupila jsem do auta a těšila se jak potkám babičku, nikdo krom nás tam nebude.
Táta pak přišel měl na sobě červený svetrk který mu......pletala máma. Smutně jsem si vzdychla.
Táta : chybý ti. Mě taky.
Nastartoval auto a jeli jsme k přístavu.
Já : ano chybý, netěším se jak jí to řeknu.
Zbytek cesty jsme nepípli.
Po hodině jsme dojeli do cílu.
Loď už tam stála.
Vytáhla jsem si peníze a otevřela jsem dveře od auta.
Táta: až tam budeš tak mi co nejdřív napiš.
Já : ano.
Pousmála jsem se na něho, otevřel dveře od auta a obejmul mně.
Táta : jsem rád že tě mám.
Já : tati já už budu muset jít.
Zamával mi a já jemu.
Sešla jsem schody až dolů a zaplatila to, loď stála čtyři tisíce.
Sedla jsem si do vnitř, bylo to tam hezký. Byl tam modrý koberec a na každých oknech byly bílé záclony, chodili tam číšnici já jsem si nic neobjednala místo toho jsem poslouchala písničky z mobilu a u toho si četla Poslední tábor.
Já : ach jo proč máma.
Posmutněla jsem si.
Ta loď byla tak uklidňující. Dala jsem si mp3 a mobil do kapsičky u kufru, a opřela se v rudé poustrované židle.
Zdálo se mi o mámě.
Jak jsme na zahradě a ona si se mnou čte ten blog od pana Watsona, pamatuju si že jsme ho nedočetli celý, řekla : Lepší dceru jsem si nemohla přát a já na ní nechápavě zírám.
Usmála se.
Já : proč jsem lepší ?
Máma : nejseš jako ostatní dívky že o sebe hrozně pečují o svůj zevnějšek a o mozek vůbec ale ty ano, čteš si, učíš se, nemaluješ se a to
protože víš že jseš přírodně hezká.
Obejmula jsem ji.
Sen skončil někdo do mně drbal, probudila jsem se byl to číšník.
Číšník : slečno už jsme v anglii.
Já : už !!
Číšník : ano.
Vzala jsem kufr vyběhla z lodi.
Já : hurá a teď do Londýna.
Šťastně jsem řekla, konečně jsem se usmála.
Šla jsem pryč od přístavu a dala jsem si směr silnice a stopovala taxík, teprv pátý taxík mi zastavil.
Sedla jsem si do zadu.
Taxikář : tak kam to bude.
Já : do Londýna v Baker street 221b
Taxikář : vražda ?
Nechápala jsem jak to myslí.
Já : co ?
Taxikář : ale nic.
Ten taxikář měl hnědé vlasy a černou koženou bundu, měl bílé tričko a modré džíny, mohlo mu být kolem 40 a míň, byl plnoštíhlí.
Taxikář : máte pěkné pytle pod očima.
Já : hmm.
Taxikář : jak vidím tak moc tho nenamluvíte.
Pousmál se a zrcátko si uprávil tak aby na mně viděl.
Tady jsem už dostávala strach.
Já v hlavě : pane bože co když mně bude chtít znásilnit, mně je 20 nechci být v tolikati těhotná, co když má pohlavní nemoce.
Byla jsem vystrášená.
Taxikář : já se jmenuju Simon a jak ty ?
Já : nebudu své jméno říkat cizímu člověku.
Taxikář : to dává smysl.
Modlila jsem se aby byla ta cesta za námi.
Po hodině cesty zastavil u toho baráku.
Taxikář pomalu otevíral dveře od auta a vystoupolil, rychle jsem se odpásala a vyšla jsem z druhýma dveřma a rozběhla, s tím běháním jsem zakopla, tan taxikář mně chytl
Brečela jsem na celé kolo, pak jsem ho kopla do rozkroku.
Taxikář : ty štětko.
Rychle jsem si z kufru vzala můj kufřík na kolečkách a rychlím krokem jsem došla těm dveřím a zaklepala jsem na ty dveře, otevřeli se a vnich stály má babička.
Měla na sobě rudé šaty a černý svetr a k tomu měla černé potpatky
Paní Hudsnová : Amy !
Obejmula mně a já ji.
Paní Hudsnová : pojď dál.
Vztoupila jsem do vnitř a sedla si na hnědou pohovku a babička si sedla naproti mně.
Paní Hudsnová : tak co ty a Alan ?
Já : dal mi kopačky.
Paní Hudsnová : to je mi líto.
Sklonila jsem hlavu dolů.
Paní Hudsnová : už jsi tady dost dlouho nebyla, proč ?
Já : má to vysvětlení.
Ustaraně se na mně podívala.
Dívala jsem se jí do očí.
Já : babi máma měla rakovinu tlustého střeva a včerá...
Vyhrkli jí slzy do očí.
Obejmula jsem jí obě dvě jsme brečeli.
Paní Hudsnová : má malá holčička umřela.
Brečela já taky.
Paní Hudsnová : vždeť ona byla hodný člověk proč ona.
Ukápla jí slza po chvilce se uklidnila.
Já : babi já tady na rok zůstanu.
Pousmála jsem se na ní, ona na mně.
Paní Hudsnová : Amy nahoře je vloný pokoj můžeš se jít předstěhovat.
Já : děkuji babi.
Dala jsem ji pusu na čelo a vzala jsem si svuj kufřík a šla se nahoru předstěhovat.
Já : wow.
Bylo to tak krásný pokoj byl šedo bílí.
Já : omg, je to tu tak krásné.
Otevřela jsem si kufřík a stěho vala jsem věci na své místo.
Uslyšela jsem otevírání dveří, zbystřila jsem a šla jsem dolů.Byly tam dva chlapy jeden byl vyšší a druhý menší, ten větší měl hnědé vlasy a krásné zelené oči, měl na sobě kabát a šálu, by fešák. Ten menší měl blond vlasy a modré oči
a černou bundu.

Ten vyšší si mně prohlížel.
Blonďák : kdo jste ?
Otevřela jsem pusu ale ten vyšší řek : je to vnučka paní Hudsnový.
Blonďák : já nevěděl že má vnučku.
Já : to se nedivím. Každá znás žila svůj život.
Šla jsem k nim blíž. Přišla za náma babička.
Paní Hudsnová : o abych tě představila tohle je dr. Wotson a tohle je Sherlock Holmes.
Potřásla jsem si s nima ruku.
Paní Hudsnová : a tohle je .
Sherlock Holmes : Amy, 21 let, přišla o někoho z rodiny. Je z Francie, jela jsem logicky na lodi nedávno se rozešla s přítelem, má ráda Taylor Swift a hraje na kytaru a na piano, má psa, typuji to na kolii a taky jste dost dlouho nespala. Ráda tancujete a zpíváte.
Koukala jsem se na něho s úžasem.
Já : jak jste to věděl ?
Sherlock Holmes : dedukce.
Usmál se na mně a pak odešel.
Já : tohle dělá často ?
Dr. Wotson : ano a dělá toho víc co vás bude štvát.
Já : co třeba.
Sherlock Holmes : Wotsone podáš mi tušku !
Dr. Wotson : ano Sherlocku !
Já : co tedyk dělá ?
Dr. Wotson : to rači nechtějte vědět.
Odešel za ním, v ruce držel tušku.
Podívala jsem se na babičku.
Paní Hudsnová : hele Sherlocka si nevšímej on je vysoce inteligentní a někdy je i otravný ale na to si bedeš muset zvyknout.
Usmála se na mně.
Já: babi já půjdu na horu.
Paní Hudsnová : jistě.
Sešla jsem ty schody nahoru.
Vzala jsem si mobil a napsala tátovi.
Já : ahoj :)
Táta : tak co babička ?
Já : dobrý, není tady sama bydlí se Sherlockem a s Dr. Wotsonem.
Táta : ukaž jí to video
Já : ano ukážu.
Vypla jsem mobil a vzala tu kameru.
Sešla jsem ty dolů schody.
Já : babi musím ti něco ukázat.
Paní Hudsnová : a co ?
Já : když máma...umírala tak...řekla ať ti tohle ukážu.
Dala jsem k ní tu kameru a pustila to video. Máma tam neměla vlasy ale měla víc energie
Máma : tak a teď budu mluvit o osobě které jsem vděčná, mami mám tě ráda.
Slyšet její hlásek ve mně vyvolal smutek.
Já : promiň.
Rozbrečela jsem se a šla nahonru.
Otevřela jsem okno a sedla si na zem vedle okna a dívala se na nebe.
Já : proč ?
Opřela si hlavu o kolena a brečela.
Babička se dívala na to video jak to video skončilo tak šla za mnou do pokoje.
Já : promiň neměla jsem odejít ale ten její hlas.
Kápla mi slza, šla ke mně blíž a obejmula mně.
Paní Hudsnová : já tě chápu.
Obímali jsme se.