Krvavý Erb

3.

Půlku vesnice zachvátil oheň. „Způsobil tohle někdo?" zeptal jsem se sám sebe. Na náměstí se válí tucet mrtvol, ale nejsou spálené, jsou jen podříznuté jako zvířata. Slyším divoký jásot z druhé strany vesnice, kam se ještě požár nedostal a kde sídlí bohatší vrstva. Popelavý dým se nese směrem k naší chalupě. Z kuchyně jde slyšet kašel, asi se už naši probrali. První, kdo vyšel z chalupy byl otec a vyjeveně civěl na pálící se vesnici, po chvilce rychle zmizel do domu a křičel na matku. „Inko! Jundové jsou tady! Musíme rychle vypadnout. Sbal jen nejnutnější, hlavně moje zbraně". Kdo jsou Jundové a co tady chtějí? „Nestůj tady jak pytel sraček a připrav se na cestu!" zařve na mě otec z okna. Ze sídla bohatší vrstvy se ozve nesnesitelný křik. Ohlédnu se tam a vidím pár plamenů z jednoho jejich honosného sídla. Dobře jim tak. Na náměstí zahlédnu postavu, která se sklání nad mrtvolami. Co má asi za lubem? Pomalu se plížím k náměstí, kryju se za každý menší keř nebo zídku. Cítím to hnusné teplo sálající z plamenů. Jediné, co odděluje mě a postavu je 5 metrů a zídka, za kterou se krčím. Vykouknu, ale postava už jen nehnutě stojí, zády ke mně. Má na sobě jen protrhaný kabát a děravé boty. Otočí se a ukáže na mě levou rukou. Trhnu sebou, ale co mě nejvíc zaujme je jeho ruka. Nemá na sobě žádné maso, žádnou tkáň, jen holá kost. Jde z toho mráz po zádech. Z myšlenek mě vytrhne jeho křik a jako ozvěna se ten křik ozve i z druhé strany vesnice, kde nejspíše byli i ostatní jeho druhu. Levou rukou si zajede pod kabát a vyndá docela obrovskou knihu. Hodlá mi tu snad číst na dobrou noc? Z pravého rukávu mu vyjede nůž. Nůž vypadá zrezivěle, ale krev na něm mi pořád nahání strach. Zpanikařím a rychle začnu utíkat domů. Slyším, jak za mnou jde. Neběží, ale slyším jeho sípavý až skoro mrtvolný dech. Na obzoru vidím náš dům, otec s lukem stojí před kočárem, ve kterém sedí maminka, a vyhlíží mě. „Pohni Ongore! Máš jednoho v patách!" natahuje tětivu luku a míří mým směrem. Chce mě snad zastřelit? Svého jediného syna, jen aby se zachránil? Jsem vyděšený, tak moc, že se ani nesoustředím, kam šlapu, a proto zakopnu o kořen stromu. Postava se po chvíli nade mnou objeví. Z pod kápě jde vidět jeho úsměv, moc zubů v něm nemá. Napřáhl se nožem a něco vyřkl. Než mě stihl bodnout nebo jakkoli jinak usmrtit, tak už mu trčel šíp z hlavy. Otec ke mně přiběhl a pomohl mi vstát. „Jsi kurva normální?! Táhni do toho kočáru!" Zadívám se na mrtvolu na zemi kousek ode mě. Proč mu nevytéká krev? A proč vypadá, jako kdyby se vypařoval? Během chvilky z něj zbyl jen popel. Vedle popelu vidím tu jeho velkou knihu. Zvednu ji a všimnu si, že z popela trčí nějaká blyštivá věc. Zašmátrám v popelu a vylovím jakýsi medailon. Je ve tvaru srdce, které je probodnuté dýkou. Vezmu jak knížku, tak medailon a utíkám k otcovi „Ty nejsi kurva normální! Pokud nás vystopují, tak se nám pomstí! A to Ongore nechceš zažít!" S tímhle si otec sedne do kočáru a žene koně rychle pryč od vesnice, která už je pravděpodobně i vymazaná z mapy. Co teď s námi bude? A k čemu mi budou ty věcičky?