Krvavý Erb

6.

 „Otče, ty se znáš s tím vojákem?" Zeptal jsem se poté, co jsme měli vojáky z dohledu. „Tvůj otec se zná s hodně lidmi, Ongore" ozvala se za mnou matka, která během otcova rozhovoru předstírala spánek. „Víš, tvůj otec byl jedním z nich." Zamračila se a pohledem se zakotvila na otcových zádech, ten se pod jejím pohledem ošil. „Nemusíš mu všechno říkat, Inko" podíval se na ní a vedli spolu oční souboj. Oba nakonec stočily pohledy do země. Otec byl voják a určitě se mu muselo stát něco, na co chtěl zapomenout. Stejně tak, jako se snažil zapomenout na Prtákov. „I když mám právo to vědět, tak se radši zeptám na něco jiného" snažil jsem se nadhodit jiné téma, ale zároveň upozornit na jakousi spravedlnost. „Hodláš jet k tomu baronu Virtovi, jak ti poradil ten voják, otče?" zeptal jsem se zvědavě. Otec si povzdechl a kmitl rameny v nerozhodném gestu. „Nejspíš ano, přece jen jsem pod ním sloužil. Bude mít pochopení a možná tě i příjme na dvůr jako páže" pousmál se otec a rozhlížel se po různých stáncích. Zatímco otce zaujali kvalitní zbraně, brnění a jídlo, matka spíš pohledem zavadila o šperky a drahé šaty. Mě nejvíce zaujaly knihy, když už jsem byl myšlenkami v knížkách, pohlédl jsem zpět k balíčku, co jsem měl schovaný za nohami. Knihu bych mohl prodat, ale co ten medailon, přece jen postrádá té elegance, kterou požadují vznešené dámy, jež tu rozhazují denáry na každou „nádhernou" kravinu. Otec nejspíše zahlédl volné místo a kočár stočil doprava od hlavní cesty, po které jsme dosud jeli. Projížděli jsem a já si všiml, že většina stánků prodává řemeslnické výrobky. Jarmark se skládá asi z různých částí podle zaměření, což ukazuje, jak moc se rozevírají nůžky mezi bohatými obchodníky a chudými řemeslníky. Zastavili jsme hned mezi stánkem, u kterého byli vyvěšeny kožešiny jelenů a divokých kanců, a stánkem, kde byli různé výrobky ze dřeva. Ze stánku s kožešinami vyšel muž, vysoký asi tak dva metry, na rukách mu šly vidět jizvy, které nejspíše utržil, když lovil divokou zvěř, co ale nešlo přehlídnout a co mi bylo do očí byla jizva, který se táhla přes levé oko, které zakrývala hnědá páska. „Zdravím, je tu vedle Vás místo, že ano?" pozdraví otec a usměje se na muže s páskou. Ten si svým zeleným okem prohlédne okolí a zamračí se „Mně tu vadit nebudete, ale nevím, jak Rufus. Hej Rufusi ty kryso dřevěná pohni prdelí a vylez!" zakřičí poslední větu a ze stánku s dřevěným nábytkem se vynoří menší tlustý muž, který má místo jedné nohy dřevěnou ortézu. „Kolikrát ti mám kurva říkat, abys mě nenazýval dřevěnou krysou! Já ti taky nenadávám kyklope posranej! Co jsi chtěl?" Poslední větu už řekl s klidem a úsměvem na tváři. Otec se celé události jen potichu smál a já s matkou jsme jen nevěřícně civěli na osoby před námi. „Tak mi tak říkej, zlobit se nebudu" zasměje se muž s páskou „Jo tyhleti se ptají na to volné místo mezi námi, vadilo by ti..." druhý muž mu skočil do řeči „Pokud mi tu nic neukradnou, nepodpálí a pokud tebe budou ode mě držet dostatečně daleko tak budu jen spokojený" otočil se a zašel zpátky do stánku