Visit Paris [Marcus&Martinus CZ]✔

🐾13🐾

Ráno jsem se vzbudila s dobrým pocitem. A pozor lidi, já dokonce stíhám. Ano já Karol Sevilla, která pořád zaspává stíhá (😂😂😂). Vstala jsem, udělala jsem si ranní hygienu, oblékla si outfit (média☝), který jsem si včera nachystala, kdybych náhodou zaspala a šla se nasnídat. Na snídani jsem si dala müsli s jogurtem a k tomu rohlík, abych v letadle neměla hlad.
Ještě jsem projela instagram, což se protáhlo na trochu dýl, než jsem čekala. Však to znáte z pěti minut se stane půl hodina. Když byl čas vyrazit, řekla jsem mamce, jestli by mě tam nezavezla.

„Mami,“ zavolala jsem, „odvezla bys mě na letiště,“ zeptala jsem se.

„Jasně, nasedat,“ řekla a nasedla do auta a odvezla mě na letiště.
Když jsme přijeli, tak už tam byla asi polovina třídy.
Šla jsem s mamkou učitelce odevzdat nějaký papíry a pak jsme se rozloučili.

„Karol, dávej na sebe pozor."

„Neboj mami, budu,“ odpověděla jsem.

„A nezapomeň někdy zavolat.“

„Dobře mami, ahoj,“ řekla jsem a objala ji na rozloučenou a pak se vydala za Ninou, která už na mně čekala.

„Čau Nino, jak se těšíš?“ zeptát se hned, co k ní přijdu.

„Ani nevíš jak moc. Hlavně jsem zvědavá, jestli potkáme Marcuse a Martinuse.“

„Tak to jsme dvě,“ řeknu se smíchem a vydáme se za ostatníma k vchodu do letadla, protože už jsme všichni.
Letušky nám zkontrolují letenky a my si jdeme sednout. Sedím s Ninou a vedle nás bohužel ještě sedí naše třídní. To fakt chcete👌😂.
Cestou jsme si s Ninou povídali, ale po chvilce jsem stejně usnula a probula mě až Nina, když jsme přistávali.

„Karol, vzbuď se, přistáváme,“ zatřásla se mnou Nina.

„Co co,“ zeptala jsem se ještě rozespale.

„Přistáváme,“ řekla.

„Aha,“ odpověděla jsem ještě rozespale. Na tabuli se objevilo PŘIPOUTEJTE SE, a pak se ozvala letuška.

„Prosíme všechny cestující, aby se připoutali. Budeme přistávat,“ všichni jsme poslechli a připoutali se.
Po přistání, jsem si šli vyzvednout kufry a šli na autobus. Když jsme došli na zastávku, kde nás měl autobus vyzvednout, zavolal někdo učitelce.

„Haló,“ řekla když to zvedla.

„Dobrý den, jste paní Rico?“ zeptal se dotyčný.

„Ano to jsem já.“

„Dobrý den paní Rico, tady ředitel autobusové dopravy Paříž. My se vám moc omlouváme, ale autobus který pro vás měl přijet se pokazil a my momentálně nemáme k dispozici žádné další,“ když to dořekl učitelka zbledla.

„Dobře, děkuji. Doufám že na zpáteční cestu s námi počítáte.“

„Jistě. Ještě jednou se moc omlouváme nashedanou.“

„Nashledanou,“ odpověděla učitelka a zavěsila. „Děti,“ otočila se na nás, „zdá se, že do hotelu budeme muset dojít pěšky, ale nebojte, je to jen deset minut chůze,“ řekla. Všichni byli samozdřejmě otrávení, já taky, ale tak co se dá dělat, taxík by byl moc drahý a do linkovýho by jsme se nevešli.
Po deseti minutách chůze jsem došli před náš hotel, teda měl by to být náš hotel, ale teď to tam vypadalo jako před nějakým koncertem známých zpěváků, kde fanynky čekají, až je pustí dovnitř. Učitelka nám řekla ať počkáme venku a pohlídáme jí kufr a šla se procpat ke vchodu.

„Zajímalo by mě, co tady všichni dělají,“ otočila jsem se na Ninu.

„Tak to jsme dvě a myslím, že hodně dalších lidí by to taky rádi věděli,“ řekla a podívala se na naši třídu, která nevěla, co si o tom má myslet.

„Tak já myslím, že nikdo z nás neví proč jsou tady a to mi připomíná, že musím napsat Martinusovi, že se matika ruší,“ řekla jsem docela zvýšeným hlasem, abych přeřvala křičící a skandující dav, ale to jsem asi dělat neměla, protože se na mě pár holek otočilo s pohledem, děláš si srandu.
„Nino, nevíš proč ty holky na mě tak koukají?“ zeptala jsem se.

„Počkej,“ zamyslela se, „ty jsi řekla, že musíš napsat Martinusovi, že matika nebude,“ zamyslela se a pokračovala, „no a pak se ty holky otočili, “ dokončila. Opět se zamyslela a začala chodit sem a tam, to dělá když přemýšlí. Zrovna šla zádama ke mně, když se najednou prudce otočila.
„Karol, myslím že jsme na to přišli.“

„Nino, můžeš být trochu přesnější. Na co jsme přišli?“ zeptala jsem se nachápavě.

„Na to proč se ty holky otočili.“

„Já to pořád nechápu,“ řekla jsem.

„Poslouchej, ty holky se otočili, když jsi řekla jméno Martinus, takže to logicky zmená co?“

„Marcus a Martinus?“ zeptala jsem se.

„Jo, nic jinýho mě nenapadá. A vypadá to, že jsou ubytovaní tady v tomto hotelu kde mi a ještě nepřijeli a fanynky si zase někde zjistili, kde budou ubytovaní,“ řekla. To dává smysl. Nikoho jinýho s takovým jménem neznám.
Cinkl mi telefon, vzala jsem ho a koukla se na něj.

Martinus: Nevadí, tak za týden. Ok? Já taky nemůžu, jsem v Paříži.

Karol: Jasný, počítám s tebou.

„Nino, právě mi Martinus napsal, že jsou v Paříži, ale co tady dělají, když ne se školou?“

„Tak to nevím a myslím, že právě teď to možná zjistíš,“ řekla a podívala se za mě.

Hola👋
Hlásím novou kapitolu.
Jak se líbí?
Omlouvám se, že vyšla až skoro po měsíci, ale měla jsem toho hodně do školy.