Nepochopená [Dokončeno]

Nepochopená - prolog

Sundala jsem si ty zatracené podpatky a vylezla na kamennou stěnu širokého mostu, pod kterým protékala hluboká, nijak čistá, řeka. Svlékla jsem si bílý svetr, který o pár sekund později ležel na hladině vody a nechával se unášet jejím proudem. 

Vítr se rozfoukal a koruny stromů se ohýbaly pod jeho nátlakem. Jak lehké by bylo udělat ještě jeden krok a nechat mé tělo topit se na dně studené řeky, jež protéká městem už několik století. Jen jeden krok a mohlo by tohle celé utrpení, zvané život, skončit. Mohla bych to skončit stejně tak, jako to před rokem udělal on. Cítila jsem všechno, co musel cítit i on; nenávist, zklamání, samotu.

Představovala jsem si, jak by to všechno probíhalo, kdybych skočila. Letěla bych vzduchem, vítr by mi vlál do vlasů a pak bych se prudce a náhle potopila pod vodu, hned po tom, co by mi hladina dovolila projít do svého království. Čím míň kyslíku bych v plicích měla, tím rychleji bych se blížila ke dnu a k mému konci. Tělo by mi zaplavil chlad a strach. Možná bych se chtěla vrátit zpátky nahoru a dát tomu všemu ještě jednu šanci, ale na to už by bylo pozdě. Definitivně by mi došel kyslík a má oční víčka by se zavřela. Plíce by se plnily vodou, má ústa by lapala po vzduchu, ale místo vzduchu bych jen polykala slanou vodou a způsobovala si tak rychlejší smrt. Umřela bych. Možná by mě po několika dnech policie objevila. Vytáhli by mě a pak odvezli k dalším mrtvolám do skladu. Třeba by na můj pohřeb konečně přijela máma a možná by jí došlo, že tady pro svou dceru nebyla, když jí potřebovala. Netušila by, proč jsem umřela a to ani táta. Nikdo by neměl ani nejmenší tušení, co se stalo. Byli by smutní, truchlili by, ale za pár let by na mě zapomněli a dál žili své perfektní životy. A to je ta nejsmutnější a nejhorší věc, která nás všechny potká. Zapomnění. Jednou se na nás všechny zapomene, protože přijde nová, zkaženější generace a tu budou všichni řešit. Ne nás, ale je. Takže proč tohle neurychlit? Pro mě by tohle, tento jeden krok, byl nejlepším možným řešením.

Vydechla jsem a stále se dívala na řeku, poklidně čekajíc na mou oběť. Znovu zafoukalo. Můj bílý svetr dávno uplaval. Zmizel. Stejně jako zmizím já, jakmile mě schová do svého pláště voda. Byla jsem rozhodnutá. Stačilo pohnout bosou nohou a padat dolů. Tak prosté, ale zároveň tak složité.

Třeba bych se s ním setkala. Ale tomu jsem sama nevěřila. Neexistuje žádné nebe, nebo peklo. Neexistuje nic, kde bychom se mohla s mým mrtvým bráchou setkat. Naše těla se prostě postupem času rozpadnou, pokud je dřív nesežerou švábi a červi a já nevím, co všechno.

„Co tam děláš?" Ozval se zcela najednou hlas a moje všechny představy a myšlenky se rozplynuly pryč. Namáhavě a polekaně jsem otočila hlavu k tomu místu, ze kterého hlas vyšel. Mladý chlapec stál asi deset metrů ode mě a zíral na mě. Byla tma a pouliční lampy svítily moc slabě, tudíž jsem mu neviděla do obličeje. Jen obrys jeho těla a ruce strčené v kapsách svých kalhot. Projela mnou panika. Nevěděla jsem, co dělat.

„Snažím se zabít, nevšiml sis?" Drze jsem odpověděla a teprve po vyslovení této věty jsem si uvědomila, co tady vlastně dělám. Sebevražda? Takhle hrozně to doopravdy zní? Nejsem blázen ani psychopat, tak proč si tak připadám, když myslím na to slovo? Chci si jen pomoct a má jediná pomoc je smrt. Stejně bych tenhle zkažený svět tak či tak jednou opustila. V očích mě začaly štípat slzy, když mi něco uvnitř našeptávalo, abych konečně skočila.

„Vážně chceš skákat do tak špinavé vody?" Pronesl a asi čekal, jak vtipně to nevyzní. Ano. Proběhlo mi okamžitě hlavou, ale ve skutečnosti jsem mlčela. Chtěla jsem mít posledních pár minut pro sebe a ne je obětovat nějakému naivnímu idiotovi, co se snaží působit vtipně v tu nejhůř vybranou chvíli.

Udělala jsem malý krůček dopředu. Už nezbýval ani jeden volný milimetr zdi, na které jsem stála. Jen voda pode mnou.

„Předtím, než se zabiješ a způsobíš tím velkou ztrátu všem okolo, si vzpomeň, že tady jsou místa, na kterých si nebyla a čekají, až je prozkoumáš. Je několik fascinujících knížek, o které by si přišla. Tak proč se mladá holka, jako ty, chce zabít na tak ošklivém a studeném místě?"

A proč ne? Není snad jedno, kde to udělám? Hlavně, že už budu pryč. Zakroutila jsem hlavou nad jeho zbytečnou snahou. Jdi domů, už nic nezměníš. Pobízel ho můj vnitřní hlas. Namísto promluv jsem náhle skočila. Ani jsem to od sebe nečekala. Jako by najednou mému tělu došla trpělivost, jako kdyby mě ze sebe už chtělo dostat. Tu poničenou, ublíženou a chladnou duši.

Připravena zemřít jsem padala a přišlo mi to jako celá věčnost. Najednou mě pohltila voda. Bylo to jako elektrický proud, který mi projel celým tělem. Nestihla jsem se nadechnout, tudíž jsem se hned začala blížit ke dnu. Náhle jsem měla velké nutkání vyplavat nahoru a nadechnout se, jak jsem očekávala, ale bojovala jsem s tím velmi statečně. Nemohla jsem to udělat. Nemohla jsem se nadechnout.

Voda byla studená, ale i přesto mi nebyla zima. Nebo jsem to aspoň nevnímala. Mé béžové šaty nabraly o několik odstínů tmavší zbarvení a mé vlasy se z blonďaté proměnily na téměř hnědou. Začínala jsem vážně umírat. Zavřela jsem oči, které velmi štípaly a vzlykla tak, že mi od rtů odplavalo několik bublinek. Polkla jsem vodu a začala jsem na dně kašlat, tudíž jsem vtahovala vody víc a víc. A najednou jsem už nic necítila.

Ahoj všichni. Jmenuju se Verča a už dřív jsem tady přidávala příběhy, ale začínám od znova s novým štítem a snad budu úspěšnější. Prolog je psán v minulém čase, ale následující díly budou psané v přítomnosti. Doufám, že vás prolog přilákal a zalíbil se vám.

Veronika, :)