Nepochopená [Dokončeno]

xiv.

Ahoj. Dneska píšu mé poznámky tady nahoru, protože vás chci předem upozornit, že tahle kapitola je předposlední. Tady mám totiž větší jistotu, že si to přečtete, než kdybych tohle napsala dolů, nakonec kapitoly. Je to z toho důvodu, že nemám nápady a tak nějak upřímně už mě tenhle příběh moc neláká. Jakože jo, občas mě políbí nějaká múza, ale nic moc to není. Jinak moc děkuji za komentáře a za reads + votes! :D Jste fakt super, moc díky ještě jednou !! :) Kdyby chtěl u poslední kapitoly někdo věnování, tak napište.

Dnes odpoledne bylo Charliemu vážně špatně. Pohled na jeho bezvládně ležící tělo, zatímco jeho mysl byla v hlubokém spánku, mě tříštil na malé části. Stála jsem za dveřmi, pozorujíc ho malým kulatým okýnkem, abych ho svým příchodem náhodou nevzbudila. 

V kapse mi začne vyzvánět telefon hlasitým tónem a já se v duchu nenávidím za to, že jsem si nevypla vyzvánění. Na displeji se mi objeví máma , a proto neváhám a okamžitě hovor típnu. Vypnu vyzvánění a zastrčím telefon zpět na původní místo. Pohledem se vrátím k okýnku, skrz které uvidím Charlieho široce otevřené oči upřené na mně. Usměju se a pomalu otevřu dveře, vcházejíc do místnosti. 

"Ahoj." Zavřu za sebou dveře. Unaveně se na mě podívá a usměje. 

"Ahoj." Zachraptí, zatímco si k němu přitahuju židli. Je mi hloupé, ptát se ho na jeho stav, když vím, že to jde od desíti k pěti. Život je tak nefér. Proč musí trpět ti, co nic neudělali? Proč musí trpět zrovna on? 

"Promiň, že jsem tě vzbudila." V duchu začínám mou matku nenávidět ještě víc. Soucitněse na něj podívám. 

"Jsem rád, že jsi tady. Je to tu k nevydržení." Změnítéma a já si sundám bundu, pokládajíc jí na svá stehna. Natáhne ke mně svou dlaň, kterou následně pevně stisknu a dlouho se dívám do jeho nekonečných očí. Po chvíli mi přijde, že mu vidím až hluboko do duše. Jakmile se jeho oči začnou plnit slanou vodou, začnu ztrácet poslední naději, že by se z toho mohl snad někdy dostat. 

Automaticky se zvednu a posadím na volné místo jeho nynějšího lůžka. Natáhnu se nad něj a obejmu ho. Nevím, co mám říct. Všechny slova se mi vypaří ze rtů, a tak tady jen tak sedíme; on se snaží tlumit své vzlyky a já se snažím ty své vůbec nevypouštět z úst, ale to je nemožné. Rázem se ve mně nahromadí vztek a smutek zároveň. Charlie se mi ztrácí před očima. Znám ho tak krátkou dobu a už se ho mám vzdát? Jak spravedlivé to je? 

Mám obrovskou chuť pronést ty dvě slova. Dvě slova, které jsem nikdy nikomu neřekla. Ale přijde mi to, jako správná chvíle, protože když to neřeknu teď, tak už možná nebudu mít nikdy příležitost.

"Miluju tě, Charlie." Zamumlám, ale jsem si jistá, že to slyšel. Srdce mi buší milionkrát rychleji a tělem se na něj ještě víc tisknu. Nechci teď v žádném případě navazovat oční kontakt. 

"Taky tě miluju." Pronese už klidným hlasem. Zřejmě už nebrečí, jen se chvěje, a proto se pomalu zvednu a z rohu místnosti, kde je postavena druhá židle, vezmu hnědou deku a přehodím ji přes bílou peřinu tak, aby bylo Charliemu alespoň trochu větší teplo. 

Jsem ráda, že jsou jeho city stejné, protože kdyby mi ty slova neopětoval, asi bych se studem šla zahrabat do země.

Hodně pro mě znamená.

Strávila jsem u něj následující tři hodiny, kdy jsme si jen povídali a upřímně věřím, že vztah nemusí být jen o pohlavním styku a dotecích. Jde o to, jestli si s určitým člověkem opravdu rozumíte a já se právě ujistila, že s Charliem si rozumíme ve všem a to je to, co mi tak neuvěřitelně láme srdce. Je perfektní ve všech směrech. Naslouchá mi, rozumí mi, chápe mě, ale stejně ho nenávidím, protože odejde. Odejde a už se nikdy nevrátí, nechá mě tady samotnou. Znovu přijde den, kdy nebudu mít nikoho, kdo mi pomůže a i když ho teď mám, není to navždy. Ale já ho miluju. Miluju ho tak moc, že to snad ani není možné. 

Pohled na něj, jak leží zabalený v posteli a stále je mu zima, mě ubíjí. Pohled na jeho bledou tvář bolí. 

Za několik posledních dní jsem měla pocit, že je všechno jiné, lepší. Začala jsem mít život radši, začala jsem se na vše dívat z jiného úhlu, ale teď je všechno ve starých kolejích. Je to tam, kde to kurva bylo. Opět se životem soupeřím a cítím se ve svém těle nesvá, jenže kdo mi pomůže? Psycholožka? Vždyť o mně ví naprosté nic. April? Ehm, ne. Táta? Má svých problému dost. Máma? Té bych neřekla, ani kdybych potřebovala podržet kolo. A Charlie? Ne. Nemá energii na to řešit moje ubohé problémy. 

Když se vracím domů, volá mi April. 

"Jo?" Unaveně pronesu namísto pozdravu.

"Beverly, jak se má Charlie?" Optá se a mě je smutno. Jak se má Charlie. Nechci jí nic říkat, nechci se rozbrečet, ale zřejmě to bez obětování několika slz nebude možné.

"Špatně," rychle odseknu, abych v sobě přicházející slzy ještě chvíli zadržela. Obě mlčíme. "Promiň April, ale teď nemůžu mluvit." Rychle vypnu hovor a opřu se zády o studenou zeď obrovského domu. Telefon mi vypadne z dlaně a okamžitě se po nárazu s betonovým chodníkem roztříští na tři kusy. Obličej si schovám do dlaní a dovolím slzám průchod ven. Sjedu po bílé zdi na zem a propukám v hysterický pláč. 

Před očima neustále vidím jeho bolestmi zkroucený obličej. Nemůžu ho dostat z hlavy, je to jako nemoc. Dokážu myslet jen a jen na něj, jen na to, jak se musí cítit a to mě dohání k šílenství. Proč je to tak těžké? Proč tady zkrátka nemůže být se mnou a utěšovat mě? 

Zlomil mě. Srazil mě na kolena, vrátil mě na úplný začátek. Zase mám pocit viny, zase mám pocit zoufalství a samoty, strachu a smutku, ale zároveň jsem naštvaná a mám chuť rozbíjet věci, ničit je. Chci všem ukázat, jak moc trpím, ale přesto nic nedělám. Jen tady sedím uprostřed chladného večera a vyplakávám si oči. 

Po několika dlouhých minutách se zvednu a utřu si potůčky slz ze tváří. Vydechnu a rozejdu se vpřed, míříc domů. 

---

"Beverly! Můžeš mi vysvětlit, proč mi nebereš mobil? Volala jsem ti nejmíň desetkrát!" Vzteká se matka, když vycházím bez zájmu schody. Rukou si přidržuju zábradlí, protože se mi posledních pár sekund nebezpečně motá hlava. Neodpovídám, jen dál pomalu vycházím schod po schodu. "Beverly!" Zakřičí, ale ani to mě nevyvede z hlubokého přemýšlení o něm. Dojdu do pokoje a zavřu za sebou potichu dveře. 

Když se spatřím v zrcadle, nepoznám se. Kdo je to?Přeběhne mi myslí otázka. Řasenka rozteklá v černých pruzích na lících, oči opuchlé a zarudlé a rty popraskané a místy zakrvácené od mého věčného okusování tenké kůžičky na rtech. Dlaněmi se opřu o umyvadlo a sklopím pohled, kroutíc hlavou. Chvíli jen nehybně stojím až se nakonec definitivně rozhodnu. Já vím, že to co se chystám udělat je sobecké a zbabělé a Charlie mě za to bude nenávidět. Ale musím to zkusit. Chci být s ním a to napořád a nechci čekat, až mi někdo oznámí jeho smrt. 

Prudkým pohybem otevřu dvířka malé skříňky a vytáhnu průhlednou lahvičku s rúžovými pilulkami. Postavím je na okraj bílého umyvadla a dveře koupelny zavřu a potáhnu před ně židli, kterou zablokuju kliku tak, aby se sem nikdo nedostal. Posadím se na podlahu a prohlédnu si několik desítek růžových prášků. Udělej to.