Nepochopená [Dokončeno]

ix.

Sedím v jeho tmavě zeleném autě na sedadle spolujezdce a nemůžu uvěřit tomu, co dělám. Kdyby se to dozvěděl táta, na místě by mě zabil. Nikdy nebyl pro tyhle noční akce, čímž myslím večírky, nebo oslavy u přátel, a proto kdykoliv jsem šla večer pryč z domu, jsem musela mít vážně dobré přesvědčivé prostředky, aby mě někam pustil. Kdyby se dověděl o tom, že jsem uprostřed noci odešla z domu, vážně bych to asi nepřežila, nežertuju.

„Nemusíš na to být sama.“ Prolomí ticho hned potom, co vjede do nějaké zatáčky, a já cítím, jak auto zpomaluje. Sjedu ho pohledem. Zaplaví mě divný pocit a já musím předstírat a lhát a snažit se v tom být opravdu dobrá.

„Na co?“ Pronesu a srdce začínám cítit až v krku. Zasvědí mě odřenina na dlani z toho dnešního pádu. Auto úplně zastaví a já se podívám kolem sebe. Obklopuje nás tma, kterou narušují jen slabounké vysoké lampy. Jsme u jakéhosi parku. Ne, jsme u lesa. Pohled stočím zpět na něj, jakmile začne znovu mluvit.

„Nejsem úplný idiot, Beverly. Nejdřív pokus o sebevraždu, potom ten kluk, který ti byl až moc blízko na školním dvoře a teď tě najdu od krve, jak padáš do bezvědomí,“ polknu, zatímco se na jeho tváři nenese jako obvykle uklidňující úsměv, ale vážný pohled, na který u něj nejsem zvyklá. Sklopím pohled ke svým dlaním a chvíli mlčím, mezitímco se ve mně hromadí vztek.

„Takže si mě tady vytáhl, abys mě mohl vyslýchat? Tohle jsem vážně nečekala.“ Kroutím hlavou.

„Rodičům si o tom beztak neřekla, že?“ Začínám toho mít po krk. Vážně jsem byla tak tupá a věřila, že se jen projedeme městem? Na co jsem myslela?!

„Můžeme jet pryč?!“ Vyjedu na něj, ale ho to očividně nezajímá.

„Ne, nemůžeme, dokud mi neřekneš, proč ti to dělaj.“ Stojí si tvrdě za svým a já se znovu a víc nenávidím za to, že jsem s ním vlezla do tohohle blbého auta.

„Když víš, co mi dělají, tak si vypočítej i proč,“ chytráku. Dodám v duchu, ale doopravdy to už neřeknu. Nechci se chovat povrchně.

„Pět a pět si dohromady dát umím, ale důvod je už vyšší úroveň.“ Přijde mi, jako kdyby mě už dávno probodl pohledem. Tohle vážně nemám zapotřebí. Nemusím se nikomu s ničím svěřovat, ale to, co mi teď nejvíc létalo hlavou, bylo to, jak se dostanu domů, když on v tomhle směru hraje nedobytného? Jsem tady s ním úplně sama uprostřed noci s knedlíkem v krku a v duchu se fackuju za to, že jsem opustila dům. Pokrčím rameny a neodpovídám. Unaveně vydechne. Najednou vystoupí z auta, obejde ho a zastaví se až u dveří na mojí straně. Otevře je a nakoukne dovnitř. Kývne hlavou, aby naznačil, že mám vysednout. Nechápu, co to má znamenat a rozhodně se mi nechce jít ven do nebezpečné a chladné tmy, ale zdá se, že nemám na výběr. Odepnu si pás a postavím se vedle něj, rozhlížejíc se kolem. Zabouchne dveře a řekne, abych zavřela oči. Chvíli na něj nechápavě civím, ale pak se přiměju a semknu víčka k sobě. Nevím, na co si hraje, a nevím, co mám čekat a jsem na něj pořád naštvaná. Jakmile se jeho ruka dotkne té mé, odtáhnu ji pryč.

„Chci ti jen něco ukázat.“ Pronese a já mu teda po chvíli mou dlaň svěřím. Na těle mi vyskočila husí kůže, jakmile mi pod botou praskl první kořen. Procházíme lesem a já občas pootevřeu oči, abych se podívala, kam mě vede, ale je tady tma. Světla lamp už tak daleko nedozařují, a proto vidím jen mohutné stromy, ohýbající se pod nátlakem silně foukajícího větru. Charlie najednou zastaví a já narazím do jeho zad, což by mi v jiných situacích přišlo trapné, ale tentokrát ne. Měl mi říct, že zastavujeme, je to jeho chyba.

Otevřu oči a rozhlédnu se kolem. Vedle mně stojí lampa, jejíž světlo slabounce osvětluje Charlieho levou stranu obličeje. Stojíme na útesu a pár metrů od nás je jeho konec. Udělám pár kroků a podívám se pod sebe, do neklidného moře, jehož vlny naráží na vystouplé útesy, trčící z vody. Okamžitě se mi vybaví Jeremy a to, jak padá z mostu, ze kterého jsem před nedávnem padala taky.

„Přesně vím, na co myslíš,“ ozve se zezadu a já se vrátím do reality. Pohled mám pořád sklopený na rozdivočenou hladinu. „Vzpomínáš na tu noc, kdy jsi skočila a vzpomínáš na to, jaké to bylo. Dělá to s tebou něco? Ten pohled dolů, myšlenka, že můžeš skočit znovu a tentokrát všechno definitivně skončit?... Chceš skočit?,“ promlouvá mi do duše a já jsem k němu stále otočená zády a mlčky zavírám oči. „Nechat všechno za sebou a utéct od těch keců ve škole, od spolužáků, od sebe samotné. Bylo by to pochopitelné, protože je toho na tebe moc, protože si na všechno sama. Ale představ si tvůj pohřeb; nikdo by ve skutečnosti nevěděl, co se ti stalo, proč ses zabila. To chceš?  Chceš, aby tvoji vlastní rodiče přišli o svou dceru a strávili zbytek života s nechtěnou otázkou proč, která by je tížila každým dnem víc a víc?,“ skrz zavřená víčka se mi dere slza, která mi následně sjíždí po líčku a padá na chladnou zem. Slyším jeho pomalu se blížící kroky, ale stejně pořád nehybně stojím. Otevřu oči, jakmile ho ucítím vedle sebe. Přivane ke mně jeho vůně a teplo, sálající z jeho těla. Cítím na sobě jeho pohled, a tak se k němu otočím čelem. Stojíme tady uprostřed tmy a chladna na boku útesu a já mám chuť brečet a křičet a něco rozbíjet a chci ublížit všem těm, kteří ubližují mně, ale místo toho nechávám, aby se Charlie přibližoval pomalu blíž a schovával mě do objetí. Bolí mě hlava, oči mám utopené v slzách a mezi prsty svírám jeho černou bundu a cítím se v bezpečí, cítím se tak, jako už dlouho ne. Přijde mi, jakoby celý svět mlčel a najednou tady byli jen my dva. Jen my a neproniknutelné ticho.

O sedm dní později

„…a víte, co je nejvtipnější? Všichni říkají, ať v něco věříte, že vám to pomůže, a tak začnete věřit. Věříte, že dobré věci se dějí dobrým lidem, stanete se dobrým člověkem, ale všichni toho jen zneužijí. Věříte, že ti co odešli, se vrátí, a tak čekáte, ale nakonec promarníte celý svůj život jen čekáním a dotyční nikde. Věříte, že ti co vás zklamali, vás překvapí, a proto jim dáte druhou šanci, ale oni udělají tu stejnou chybu a znovu vám ublíží. Věříte, že ti, kteří udělali slib, ho splní, ale ne. Vykašlou se na vás a potom si z vás dělají srandu, jak jste naivní, a proto se ptám…k čemu je člověku víra, když jediné čeho se dočká je ztráta…ponížení, zklamání a nevděk. Věříte, že přijdou lepší dny, ale nepřijdou a vy hledáte kotvu, hledáte důvod proč žít, jenže žádný důvod nenacházíte. Tak proč bych měla k sakru v něco věřit a očekávat to dobré, když jde všechno kolem mě totálně do sraček?! Nikoho nezajímáte, dokud nejste pěkná, nebo neumíráte.“ Dokončím svůj proslov a zvednu se z koženého gauče, který je postavený v moderně vybavené místnosti naproti světlého javorového stolu, za kterým se opírá do černé židle doktorka Shieldová, neboli moje psycholožka. Vezmu do ruky koženou bundu a světle hnědou tašku a bez jediného pohledu, který bych věnovala její bezchybné tváři, opouštím tuhle místnost. Vzpomenu si na minulou neděli, kdy jsem tady zavítala poprvé, jakmile sbíhám schody, vedoucí ke dveřím pryč z budovy. Místo toho, abych doktorku pozdravila, jsem ji hned po uvidění jejího perfektního obličeje a lesklých vlasů řekla „Vy teda člověku na sebevědomí moc nepřidáte.“

Podle toho, co usoudila babička a doktorka, bych měla být ještě dvacet minut tam nahoře a poslouchat její zbytečné kecy. Zajdu za roh a opřu se o zeď budovy, z tašky si vytáhnu telefon a naťukám na něj číslo na April. Potom, co mi před pár dny zavolala a donutila mě všechno jí říct, jsme se staly vážně dobrými přítelkyněmi, což mi neuvěřitelně zlepšuje náladu každé odpoledne. Jenže za to každé dopoledne, které jsem trávila ve škole, mi náladu zase totálně sráželo dolů.

Čauky. Chci nejdřív poděkovat za 223 reads, je to skvělý pocit, takže vám moc děkuju :-) Doufám, že se vám kapitoly líbí, jen mě mrzí, že nenavazujete kontakt, ráda bych si s vámi o tom popovídala a věděla, co se vám líbí nejvíc a co naopak nejmíň. Klidně pište tady do zpráv, nebo jak to nazvat. Ráda prohodím pár slov :-) Jinak nevím, kdy bude další část, tudíž desítka, ale určitě bude. Jen vážně nevím kdy. Tenhle příběh mě ale baví a tak nějak mě vždycky z ničeho nic políbí múza a já pak píšu jak urvaná, takže se těšte. :-) Bude to ještě hodně zajímavé :-) Zatím pa!

Veronika, xo