Nepochopená [Dokončeno]

vi.

Společně s April kráčím dubovou alejí a v duchu se s ní srovnávám, zatímco mi povídá něco o jejím prvním klukovi. Vypadám vedle ní jako příšera. Ona a její perfektně zvlněné čokoládové vlasy, které jí volně poskakují na ramenech, dlouhé řasy, lesknoucí se plné rty a čistá pleť… tyhle dokonalosti mi sráží sebevědomí na úplnou nulu. Já s mým neposlušným drdolem, bez řasenky a bez všeho toho makeupu, který pomalu ani nevím, jak vypadá, vedle ní vypadám, jako ztroskotanec, co se právě vrátil z celoživotní ‚dovolené‘ na opuštěném ostrově. Dlaně si schovám do kapes a sklopím hlavu. Jestli bůh existuje, nesnáším ho za to, jak těžký život nám ošklivým udělal.

„Posloucháš mě?“ Šťouchne do mě ramenem a odežene tak všechny moje myšlenky daleko pryč. Rychle přikývnu a znovu si jí přejedu pohledem. Moje sebevědomí je už hluboko pod nulou. „Vážně, tak co jsem teď říkala?“ Položí otázku, po které na sucho nenápadně polknu.

„Že je jeho jméno Patrick?“ Plácnu to, co si pamatuju naposled a sleduju, jak se směje.

„To jsem sice řekla, ale asi tak před třemi minutami. Změníme téma, můj život je nudný. Co ty a kluci?“ Pronese a já se v duchu zastavím nad její poslední větou. Jakmile pronese slovo kluci, vybaví se mi nějakým zázrakem Jeremy. Vidím ho v živé velikosti, vidím detailně celý jeho obličej, jako kdyby stál přímo přede mnou. Hrdlo se mi sevře, v ústech mám sucho a oči mi těkají všude kolem, ale už je pozdě. Už je pryč, vidina je pryč. Nebo spíš halucinace? Blázním? Naslouchám svému srdci, jak zmateně bije a cítím ho až v krku.

„Tohle téma bych radši přeskočila.“ Uznám. Nemám, co říct, teda pokud nechce slyšet, že jsem v sedmnácti panna a jediný můj kluk byl asi ve čtvrté třídě a chodili jsme spolu jen o přestávkách. Vydechnu teplý vzduch z plic a asi sto metrů před námi uvidím tělocvičnu a vedle ní postávající hloučky lidí. Emmet. Uvědomím si. Jak jsem na něj mohla zapomenout? Je kapitán našeho školního basketbalového týmu, je samozřejmé, že tam bude. Srdce se mi rozbuší ještě rychleji. Na dvě sekundy jsem zavřela oči a představovala si, že jdu někam úplně jinam, někam daleko od něj, jenže opak byl pravdou a já jsem se za to nenáviděla. April se usmála a přikývla.

„Dobře, nebudu se na nic ptát.“ Uleví se mi, že si aspoň nebudu muset vymýšlet svůj milostný život a rozhlédnu se kolem. Nenapadá mě nic, na co bych se mohla vymluvit, abych tam nemusela chodit. Jediné, co mě napadá, je pořád dokola Emmet.

Jakmile dojdeme k tělocvičně, ve které se zápas má uskutečnit, mi připadá, jako kdyby se mi na srdce snesl obří kámen a zavalil mi i plíce, protože nemůžu skoro popadnout dech. Vidím jsem červené dresy s nápisem naší školy a otočím s k nim zády. Několik hráčů v oněch dresech stojí pár metrů za mnou a já slyším, jak probírají strategii. Když uslyším Emmetův hlas, úplně mě zamrazí. Nejenom, že stěží dýchám, srdce mi buší jako o život, ale ještě k tomu mám problém se pohnout. April ukáže na volné místo v rohu jedné z mnoha částí tribun a potom se k němu rozejde. V duchu přikážu svým nohám, aby se pohnuly, a ony mě kupodivu poslechnou a rozejdou se za April. Rychle se vzdaluju od Emmeta a celého jeho týmu a modlím se, aby mě nezahlédl. Dojdeme k dřevěné lavičce, na které je místo tak akorát pro nás dvě a usadíme se. April mi věnuje úsměv a hned potom vejde na hřiště před námi družstvo z Collinsovy školy, která má na rozdíl od naší školy dresy zelené.

„Ten vysoký blonďák s číslem osm, je můj kluk.“ Ukáže April na jeden z mnoha dresů a já si začnu prohlížet chlapcovy záda, protože je k nám otočený zády.

„Jak se jmenuje?“ Snažím se být milá a jevit zájem, ale popravdě mě vůbec její kluk nezajímá. Já vím, že je to ode mě hnusné a sobecké a, že bych se měla snažit být přátelská, ale nějak jsem vyšla ze cviku.