Nepochopená [Dokončeno]

v.

Ještě ten den jsem do půlnoci dělala referáty pro Emmeta, Olivii a ty další dvě holky, kterých jména jsem neznala. Možná to nezní nějak složitě, jenže už když otevřete ty A5 sešity a uvidíte tam napsáno, že pokud z toho nebudou mít A+ tak mě zabijí, vcelku vás to odradí. Úplně vysílená jsem něco po půlnoci zalehla do postele a ráno o půl sedmé mi už zvonil budík.

Dny ubíhaly pomalu, ale konečně jsem se dočkala května. Ovzduší je teplejší a tak nějak mi připadá všechno veselejší. Charlieho jsem od toho dne, co se dozvěděl moje jméno, neviděla. Emmet s Olivií dostali z mých referátů A-, protože jsem tam měla pár hrubek. A jelikož si Emmet vyžadoval A+, za trest mi zdevastovali skříňku; nastříkali na růžovo, popsali sprostými slovy a nadávkami a vylomily její dvířka, a proto, že se to celé nějak obrátilo kvůli mně, dostala jsem tři dny po škole. Emmetův otec totiž přesvědčil ředitele, že je to nějakým způsobem celé moje práce. Netuším, jak tomu mohl ředitel uvěřit a ani netuším, jak ho k tomu Emmetův táta přiměl, ale možná je dobře, že to nevím. A zdá se, že můj táta věří víc Emmetově rodině, než mě, protože kdykoliv se naše pohledy střetnou, přijde mi to, jako kdyby po mě házel tucty nožů. Radši jsem se mu snažila vyhýbat a to v bytě, kde bydlíte jen dva a vaše pokoje jsou hned vedle sebe, není zrovna lehké.

Je sobota a já zrovna vylezla z postele. Mé kroky směřují rovnou k ledničce, ze které vytáhnu mlíko a začnu si dělat kakao.

„Musím s tebou něco probrat.“ Objeví se táta najednou ve dveřích a já leknutím poskočím. Nadzvednu ramena a dál liju mlíko do proužkovaného hrníčku. Zívnu si, když se táta usazuje do dřevěné židle u jídelního stolu a mne si oči. Divím se, že se mnou vůbec mluví. Asi mě teď bere jako nějakou jeho ostudu, nebo co. Přitom já jsem ta, co vůbec nic neudělala. S hrnkem v ruce se posadím naproti němu a podrbu se na čele.

„Copak?“ Snažím se být příjemná, i když jsem na něj vlastně naštvaná. Naštvaná proto, že si nikdy ničeho nevšiml. Nevšiml si toho, že lžu, že předstírám normální puberťačku. Nikdy nepozná, že se něco děje.

„Mluvil jsem s mámou a ta mi řekla, že přijede babička.“ Pronese, jako by se nechumelilo. Je naprosto klidný, jakoby pronášel něco, co pronáší denně. Už při slově mámou se mi převrátí žaludek. Už si ani nepamatuju, jak vypadá. Hraju si s uchem barevného hrnku, když táta dál pokračuje. „Přijede a bude tady, dokud se nevrátí máma.“

„Ona má v plánu se vůbec někdy vrátit? Wow.“ Užasnu… Vždyť jediné, co tady nechala je stará noční košile a obrázek, který jí Jeremy namaloval, když mu bylo asi osm.

„Beverly, přestaň. Tvá matka jen odjela na dlouhou služební cestu a už brzy se vrátí. A protože babička nás dlouho neviděla, domluvila se s mámou, že tady na nás na chvíli dohlídne.“

„A proč jako? To si jako myslí, že jsme úplně neschopní? Vydrželi jsme to tady bez ní rok, nevím, proč máme teď najednou k něčemu potřebovat starou zatuchlou babku.“ Vstanu rozčíleně ze židle a sleduju, jak tátovi na čele vylézá tlustá žíla.

„A dost!,“ napodobí můj pohyb a taky se postaví. „Nemyslíš, že už to přeháníš?! Nejdříve to s tou skříňkou a teď se navážíš do babičky? Chováš se, jako malé dítě, Beverly.“ Já se chovám, jako malé dítě?

„Tak promiň, že už mám dost toho, jak si matka užívá někde v debilním Německu, zatímco já tady trčím na škole, kterou nenáv…“ Zastavím se. Dál už nesmím říct ani jedno podělané slovo. Táta tady jen stojí a s údivem mě sleduje. Už se nadechuje, protože chceněco říct, když ho zarazím. Chci říct něco ve stylu, až budeš mluvit s mámou, vyřiď ji, že se na ni vůbec netěším, jenže si uvědomím, jak nedospěle by to znělo. „Jdu ven.“ Řeknu a rozběhnu se po schodech do pokoje tak rychle, abych nestihla zaslechnout žádné jeho další řeči. Zabouchnu za sebou dveře, hodím na sebe tmavý svetr, koženou vestu a černé rifle a seběhnu dolů.

„Beverly, počkej.“ Stíhá mě táta do verandy, kde z botníku vytahuju ty ošoupané tenisky a rychle do nich vsouvám chodidla. Otevřu tlusté dveře a rázem už kráčím po chodníku s rukama v kapsách mojí nové vesty a nechám vítr unášet moje vlasy do stran. Je chladno na to, že je květen. Mířím k molu, když do mě najednou vrazí nějaká osoba. Otočím se a uvidím nízkou, okouzlující brunetku v běžeckém dresu se sluchátky obtočenými okolo krku.

„Sorry, neviděla jsem tě.“ Pronese zadýchaně.

„Jo, dobrý.“ Bez zájmu odpovím a dál jsem myšlenkami před tátou a rekapituluju si náš rozhovor.

„Chodíš na Adamsovu?“ Sjednotí hned kroky s mými a na svém bílém iPhonu si vypnu právě hrající písničku. Přikývnu. Nezajímá mě, proč se ptá, nebo jak jí to napadlo, prostě jsem přikývla a snažím se zapomenout na její přítomnost.

„Takže je pravda, že na Adamsovu chodí hezčí holky, než na Collinsovu.“ Usměj se. A taky nepřejícní lidi se šikanistickými předlohy. Prohlédnu si jí od hlavy až k patě a usoudím, že by mohla být ve stejném věku jako já. „Byl to kompliment, takže by ses teď měla skromně usmát a říct, že hezká nejsi, ale že děkuješ.“ Tak teď se usměju.

„To, ale říkají jen holky, které si o sobě podvědomě vážně myslí, že jsou hezké. Takže to není můj případ, promiň.“ Přiznám a zastrčím si blonďatý pramen vlasů za ucho.

„Hezká blondýnka s nízkým sebevědomím? Takových moc v Exeteru není. Musíš být Beverly Linwoodová.“ Úsměv se mi vypaří ze rtů a nese se mi na nich otázka; odkud ví moje jméno? „Chodila jsem s Jeremym na karate, byli jsme spolu v týmu.“ Vysvětlí ihned, co zpozoruje můj znepokojený a tázavý výraz. Polknu, vydechnu a znovu se zhluboka nadechnu. Jeho jméno přede mnou nikdo nevyslovil už několik měsíců. Je to divný, ale zároveň příjemný pocit. Připadá mi to, jako kdybych na celém světě nebyla jediná, která na Jeremyho vzpomíná v dobrém smyslu. Znovu se usměju a chápavě pokývu hlavou. Chodili spolu na karate, ale Jeremy se o žádné dívce nikdy nezmínil.

„Jak se jmenuješ?“ Odvážně se zeptám a moje chůze nabere energické tempo.

„April. April Russetová, chodím na Collinsovu do druháku a je mi sedmnáct. Tak a už o mně víš ty nejpodstatnější věci.“ Založí si ruce do kapes oranžové bundy a posadí se na lavičku, ze které je krásný výhled na moře a na tu nekončící svobodu, která se odráží od hladiny. Cítím potřebu se taky představit, i když o mně už to nejpodstatnější musela vědět od Jeremyho.

„Jméno už znáš, školu taky, chodím do třeťáku a je mi sedmnáct.“ Usadím se vedle ní a dám nohu přes nohu. Usměje se na mě a svoje bílé sluchátka smotá a dá do kapsy. April se zdá být milá a hodná holka, která by mohla být v mém životě jedna z mála, která mi bude rozumět. Odcházím s jejím telefonním číslem a o moc lepší náladou, než se kterou jsem přicházela. Ještě ten den jsem pozvána na basketbalový zápas, který jejich škola pořádá s tou naší. Popravdě, kdyby mi April o tom zápase neřekla, ani bych se o tom nedozvěděla. Zápas má začít v jednu hodinu, a tak musím počkat, než se April doma převlékne a osprchuje. Přišlo mi blbé chodit hned k ní domů a tam na ní čekat, tak jsem se vytratila na molo, kde jsme si za hodinu daly sraz. Domů se mi nechce, i když mi začíná kručet v břiše a u sebe nemám ani cent. Nechce se mi dívat na tátův obličej a poslouchat věci, které bych stejně vůbec nevnímala.

Ahojda lidičky. Tak jsem tady zase a přínáším vám kapitolu číslo pět. Chci vám poděkovat za sto osm přečtení, jste super a já mám radost. Radost bych měla větší kdybyste mi dali vote, nebo případný komentář, který by mě potěšil nejvíc, ale nebudu vás do ničeho nutit, protože přece jenom můj příběh čtete, tak vám nebudu nic diktovat. Co jinak říkáte ale na tuhle kapitolu a na ty předešlé? Co si myslíte o April a co o tom, že přijede nechtěná návštěva alá babička?

Veronika,xo :-)