Nepochopená [Dokončeno]

vii.

„Přestaň po mě ječet Sofie, děláš, jako kdyby to bylo celé kvůli mně!“ Slyším zezdola tátův hlas. Dojdu ke dveřím a přitlačím ucho na jejich povrch.

„A není snad?! Kdyby ses jí trochu věnoval, tak nemusí jít k psychiatrovi, nemusela by na všechno být sama! Dokážeš si vůbec představit, jak musí tvoje dcera trpět? Nezvládáš to Jonathane, nezvládáš pomoct vlastnímu dítěti.“ Hádá se s tátou babička a já zavírám oči. Nechci to poslouchat. Odlepím se ode dveří a pomalu jdu do koupelny, kde ze sebe shodím oblečení a stoupnu si do sprchového koutu. Zatáhnu za sebou závěs a otočím kohoutkem. Od včerejška, kdy babička usoudila, že jsem na tom špatně a objednala mě k psychiatrovi je doma dusno. Babička viní tátu, táta viní babičku, ale ve skutečnosti oba viní mě za to, že jsem mlčela. V podstatě ani neví, co se děje. Nic jsem jim neřekla, jenže babička něco tuší a myslím, že dřív nebo později se všechno dozví. Stačí jí jeden pohled, aby zjistila, že se mnou není v pořádku, a když mě včera viděla, jak omdlévám a pak křičím ze spaní…zjistí to, ale to já nechci. Nejsem žádná hrdinka, ale nechci do toho zatahovat dospělé, když už nejsem žádné dítě. Nechci vypadat jako neschopná sedmnáctiletá holka, co se nechá šikanovat, jenže přesně tohle já jsem.

Vlažná voda ze mě smývá pot a přijde mi to, jako kdyby ze mě omývala i stres a strach. Sjedu po kachličkové zdi dolů a zkroutím se do klubíčka. Hlavu si opřu o kolena a snažím se myslet na to, jak jsem byla malá, a všechno bylo perfektní. Táta, máma a Jeremy. Všichni jsme byli spolu a šťastní. Teď není šťastný nikdo.

Když jdu po pár hodinách do kuchyně, abych si vzala něco k snědku, babička mě chytne za zápěstí a já syknu bolestí. Nezahojené jizvy mě začnou štípat a já se snažím rychle vytrhnout ruku zpátky k tělu, aby si ničeho nevšimla, ale je pozdě. Babička drží pevně mou ruku, nehledě na to, jak moc se kroutím bolestí a prohlíží si důkladně obě moje ruce a pak se na mě podívá. V duchu si nadávám za to, že jsem si nevzala něco s dlouhým rukávem.

„Co se ti to stalo, Beverly…“ Kroutí hlavou a hladí mě po tváři, ale tohle já nechci. Nechci poslouchat tyhle řeči, jen mě to víc rozčiluje, protože ono se to samo nestalo. Nestalo se bezdůvodně, ty jizvy se na mé kůži bezdůvodně nevyryly… Z té věty toho šlo tolik rozpoznat, jako kdyby mi to celé dávala za vinu, přitom vůbec neví, co se děje. Vůbec nic neví. Vytrhnu konečně ruku z jejího sevření a odejdu nahoru. Vycházím schody a míjím se s tátou, ale nepodívám se na něj. Jsem na sebe naštvaná za to, že jsem zůstala dnes doma a nešla do školy. Nikdy jsem to neudělala. Bojím se pomyslet na to, jaké řeči zítra bude Emmet mít, co Olivia udělá, jak mě ztrapní, co ze mě zase udělá. Proč se musím pořád bát, proč se jim prostě nemůžu postavit. Nejsou o nic lepší než já. Nejsou o nic lepší než já. Opakuju si to tak dlouho, dokud tomu sama nezačnu věřit. Musím konečně být dospělá a silná. Musíme konečně něco udělat se svým životem. Zkrátka musím.

Když druhý den stojím před zrcadlem na dámských záchodech na konci školní chodby a umývám si ruce, vejde dovnitř Olivia a její dvě kamarádky. Všechny si založí ruce na prsou a zadržují smích. Odvážně se na ně dívám, dokud nezačnou mluvit.

„Na co civíš?“ Pronese.

„A na co civíš ty?“ V duchu se obdivuju, ale jen prvních pár sekund. Potom bych se nejradši vyfackovala, protože Olivia a její poskoci odchází a mě je jasné, že jdou za Emmetem. Tělem mi projede třes. Měla si držet zobák. V duchu se seřvu a vyjdu z toalet. Mířím do učebny, kde jakmile zahlédnu Emmeta a on mě pohledem několikrát probodne, modlím se, abych získala zpátky svou odvahu.

Když den uběhne a já vyjdu ze školy, postaví se vedle mě Emmet, ruku mi obmotá kolem pasu a začne mi drtit pánev, zatímco mě stáčí doleva za školu. Snažím se sundat jeho velkou dlaň z mého pasu, ale to ještě přitlačí a já to vzdám. Nic neříká a já mám sucho v krku. Poslouchám ptačí zpěv, šum stromů a smích studentů kdesi v dálce. Dojdeme tam, kde se mu minule nepodařilo udělat to, co chtěl. Konečně pustí moji pánev a já si představuju, jak velkou modřinu tam budu mít.

„Zopakuj, co si řekla Olivii.“ Pronese, když tady Olivia přiběhne a obejme Emmeta kolem pasu. Chce se mi zvracet. Ty slova už mám na jazyku. Stojí kousek přede mnou a já vím, že ať to řeknu, nebo ne, prostě si najde záminku, aby mi něco udělal, takže to zkrátka řeknu.

„Řekla jsem, na co civí.“ Vypadne ze mě a já se pousměju. Neměla bych se usmívat, neměla bych vůbec nic říkat, ale já to dělám a jsem na sebe pyšná.

„Vidíš, říkala jsem ti to.“ Šeptá Olivia Emmetovi do ucha a pak se na mě oba podívají, jako na kořist.

Ležím na asfaltové zemi a krčím se v bolestech. Do břicha mi vystřeluje palčivá bolest, nad obočím mě svědí rána, ze které mi kolem oka stéká rudá tekutina. Vzpomínám na to, jak padám na zem a hlavou narážím na obrubník. Zavřu oči a vybaví se mi pohled na jeho odporný obličej, vychutnávající si každou ránu, kterou mi dá. V hlavě mi uvízlo Oliviino chichotání a brzdění brzd na štěrku před školou. Otevřu oči a dívám se na oblohu, na pomalu plující mraky a čistě modrou za nimi. Převalím se namáhavě na bok a pokusím se dostat na čtyři. Žaludek se mi převrátí a polije mě horko. Mám knedlík v krku a najednou zvracím hnědou tekutinu a zavírám přitom oči. Dlaněmi se opírám o asfalt a do kůže se mi zaráží malinké kamínky, které tady asi někomu vypadly z podrážek bot. Úlevně vydechnu, když ze sebe dostanu všechno…potřebné a uslyším za sebou mužský hlas.

„Panebože, jsi v pohodě?“ Co bys řekl? Projede mi hlavou, aniž bych věděla, koho jsem v duchu odpálkovala. Pomalu se zvedám a cítím, jak se se mnou svět točí. Postavím se na nohy a vidím před sebou rozmazanou osobu. Světlé vlasy září mezi celým rozmazaným okolím a najednou se mi podlamují kolena a blížím se k zemi, ale místo tvrdého nárazu, ucítím jemné přistání do něčí náruče. Víčka mi těžknou a tělo mi hoří. Už nevím, co se děje a nevím ani kde jsem.

Okey, takže tady máme další díl :) Odteď budou mít kapitoly větší přestávky, protože je nemám už předepsané, ale myslím, že vás tady stejně není moc, kteří tohle čtou, takže.. Ale pokud byste chtěli věnování, napište popřípadě ;), Veronika, xo