Nepochopená [Dokončeno]

xiii.

Doktorka se na mě po vyslovení poslední věty vystrašeně podívá. Položí si své desky s papíry na dřevěný stůl a chystá se promluvit, když v tom zazvoní budík, říkajíc, že moje dnešní hodinové utrpení končí. Začnu se zvedat a ona mezitím vypne malou uřvanou věcičkou položenou vedle černého počítače. Mám v plánu odejít a vrátit se až za pár dní, když mě osloví a zbortí tak mé představy o tom, jak vycházím na čerstvý vzduch.

"Beverly," její jemný hlas mě zastaví mezi dveřmi a donutí se otočit. Věnuju ji pohled. "Neudělej žádnou hloupost. Všechno si předem řádně promysli...Vidíme se na další terapii." Ukončí své 'velmi užitečné rady' a já můžu odejít. Jsem pobavena. Vážně. To, že mi řekne, že si mám vše rozmyslet a neudělat žádnou hloupost, wow. Za tohle jí platí? Taky by se mi taková práce, ve které za hodinu řeknete jen pár nesmyslných vět, líbila.

Vyjdu z velké budovy a z hluboka se nadechnu. Zavřu na pár sekund oči a pak je znovu otevřu, všímajíc si lidí, kteří kolem mě prochází se sklopenými pohledy. Všichni své rychlé kroky směřují rovně a vytváří tak jeden velký dav, aniž by si toho všimli. Nebo spíš chumel. Čekám, že mě nechají projít, když už po třetí opakuju 's dovolením', ale nikdo si mě nevšímá a soustředí se jen na svou chůzi. Zakroutím hlavu. Žijeme ve věčném spěchu.

Dneska jsem musela jít na terapii místo první hodiny ve škole, takže musím chytit autobus z centra, který jede za čtyři minuty, abych stihla aspoň tu druhou. Uvědomila jsem si, že je mi jedno, jestli si ze mě bude i dál dělat Emmet srandu, protože to můžu zkousnout. Ne, já musím. Musím to všechno hodit za hlavu a zůstat silná a v pohodě, kvůli Charliemu, který teď nepotřebuje, abych mu kvůli mým idiotským spolužákům a mé slabosti brečela do ramene. Je na tom špatně, i když tvrdí, že je mu líp.

Nastoupím do autobusu, koupím si od řidiče jízdenku, za kterou mu dám jednu libru a ten stařík loví ve svých drobných pár pencí nazpátek.

"To je dobrý," uznám po dalších dlouhých sekundách, kdy řidič přepočítává minci po minci a výpočet mu pořád nesedí. Usměju se na něj a procházím uličkou k předposlednímu sedadlu nalevo. Autobus, který veze jen mou a řidičovu osobu, se rozjede a já začnu počítat stromy, které míjíme.

"Dobrý den, uhm, omlouvám se, ale byla jsem u doktorky." Pronesu a zavřu za sebou dveře, prohlížejíc si starou učitelku, která mě nepříjemně sjede pohledem. Radši uhnu pohledem a mířím ke své lavici, která je naštěstí volná, protože nestojím o žádný zbytečný konflikt. Na sobě cítím pohledy všech zde přítomných žáků, včetně Emmetova, ale zkrátka se je snažím ignorovat. Vybalím si učebnice a sešity a snažím se být duchem přítomna.

Když učitelka ukončí hodinu, v kapse mi zavibruje mobil, oznamujíc mi, že mám novou zprávu. Hrábnu do kapsy a zastrčím si neposlušný pramen vlasů za levé ucho.

Charlie: Doufám, že ti ti zmetci neznepříjemňujou den? Protože kdyby jo, tak bych přijel a použil bych stojan od infuze jako vražednou zbraň. 

Rty se mi zvlní do úsměvu a prsty začnou tancovat po displeji. Odepíšu mu, že všechno je v největším pořádku a optám se ho na jeho stav. Doufám, že odpověď přijde v kladném smyslu.

 Obloukem se vyhýbáám všem studentům a modlím se, abych nikde nepotkala Emmeta, nebo kohokoliv z jeho party. Nemám náladu na jeho povrchní kecy, na jeho ohavnou tvář, ani na...zkrátka ho nechci potkat. Vycházím schody do druhého patra, když mi začne v ruce vibrovat mobil, na jehož obrazovce svítí jeho jméno. 

"Ahoj." Pozdravím ho a v břichu mám najednou nějak rušno. Jsem neskutečně ráda, že volá a těším se až promluví. 

"Ahoj princezno." princezno? Odky mi tak říká? Rty se mi automaticky roztáhnou do úsměvu a tvář mám politou červení. Procházím chodbou, u ucha si držím telefon a očima hledám nově přemístěnou učebnu biologie. "Jak se máme?" 

"Bez tebe to jde s těží." Přiznám a opřu se zády o bílou stěnu hned potom, co objevím správné dveře a v duchu vítězně zajásám. 

"Copak, chybím ti?" Usměje se a já si vybavím jeho rty. Polknu a snažím se zahnat nával stesku. 

"Hm-hm." Zamrmlám a sklopím pohled. Má představa o něm je taková, že leží v nemocničním lůžku, svůj pohled upírá ven z okna, nebo si pohrává s látkou přikrývky. Na tváři mu pohrává upřímný úsměv a jeho blonďaté vlasy mu neuspořádaně trčí do všech stran. 

"Nikdy jsem se netěšil na něčí příchod tak, jako teď na tvůj." Pronese a já začnu pomalu špičkou tenisky posouvat zmuchlaný kus papíru dopředu. "Přijdeš, že?" Ujišťuje se, načež hned odpovídám.

"Samozřejmě. Nejradši bych šla už teď, ale zkrátka musím zůstat, už jen kvůli tomu, že se vrátila máma a určitě se bude do všeho, včetně mojí školy, motat." Otráveně vydechnu a přetočím oči v sloup. Jen mi ta ženská přidělává starosti. 

"Vrátila se ti máma? Páni, jakto?" 

"Nevím, ale nechci ji tady. Chci, aby vypadla a zase dělala, že nejsem, bylo to tak lepší." Přiznám, v čemž zazvoní a mě zaplaví smutno. "Zvoní, musím končit." Pronesu a nastane ticho. Ticho, které mě znervozňuje do doby, kdy z druhé strany telefonu uslyším sýpavé kašlaní. "Charlie?" Zvednu tón hlasu a narovnám se. Několik studentů na mě zanechává nechápavé a udivené pohledy, ale dělám, že tady nejsou. Jediná existence je pro mě momentálne ta Charlieho. Nic. Neodpovídá, jen dál kašle. "Charlie, co se děje? Musíš si zavolat pomoc!" Vyšiluju a u druhého ucha si držím dlaň, abych jeho jakoukoliv odezvu lépe slyšela, jelikož chodbu zaplavuje větší hluk. "Charlie!" Pomalu, ale jistě se prodírám davem lidí, kterých jakoby tu bylo rázem desetkrát víc. Musím se dostat do nemocnice. Musím se dostat do...

"Jsem v pohodě." Ozve se chraplavým hlasem a já pomalu vydechuju. Je to jakoby se mi ze srdce odkutálel obrovský balvan. "Všechno dobrý." Znovu pronese, tentokrát už normálním tónem. 

O pět hodin později tiše otvírám dveře našeho domku, sundávám si boty a po shlédnutí prázdné kuchyně i obýváku se vydávám kde schodišti, kde beru schody po dvou. V pokoji shodím tašku z ramene na zem vedle psacího stolu. Mnu si čelo a kontroluju mobil, jestli mi nepsala April. Nic. Odhodím černou věcičku do bílých peřin a uslyším za sebou ženský hlas, načež leknutím poskočím.

"Beverly!" Vzrušeně zapiští a opře se ramenem o futra. Sjedu ji pohledem, ale nevěnuju jí ani pozdrav, nebo jediné jiné slovo. Zkrátka se jí snažím nevšímat. "Jsem ráda, že už jsi doma, musíme něco probrat." Copak, chceš zase odjet? Žádný problém, klidně ti zajistím odvoz na letiště. Odpovím si v duchu a zamířím do koupelny, kde si přečešu vlasy a přehodím je na levou stranu. "Mohla by ses se mnou začít bavit?" Pobaveně zakroutím hlavou a do tašky, ve které jsem měla učebnice, házím nějaké časopisy a můj oblíbený díl Harryho Pottera, aby se Charlie tolik nenudil. "Beverly!" Vřískne, ale tentokrát se neleknu. Vždycky byla netrpělivá a zbrklá. Ale mě nikam hnát nebude. To, že je zpátky neznamená, že bude opět ovlivňovat můj život. Opět ji nevěnuju ani pohled. Zipem přejedu přes vrch tašky, tudíž ji uzavřu a přehodím přes rameno. Projdu kolem ní, jakoby byla vzduch a sbíhám schody do kuchyně, kde si z mísy na stole vylovím červené jablko a opouštím dům. Za svůj ignorantský a nedostupný výstup jsem na sebe hrdá, a proto mám o něco lepší náladu. 

Vítr mi fouká do světlých, lesklých vlasů, žaludek tráví přicházející sousta jablka a uvnitř mé mysli víří myšlenky, točící se okolo Charlieho. Nemůžu se ho dočkat.

AHOJ

Omlouvám se zase za velkou pauzu, ale zkrátka to teď tak asi bude furt :( Promiňte,ale není moc času a ani nápadů, a proto na vás mám prosbu: Pokud máte nějaké nápady, jakým směrem by se tenhle příběh mohl dál odvíjet, neváhajte mi napsat! Jsem úplně vygumovaná, ale rozhodně tohle chci dopsat a doufám, že mě napadne něco úžasného, pokud ne vás. Takže za jakýkoliv nápad budu vděčná :) ! 

Veronika, xoxo