Angel

Mason

Ahojky! Jsem zpátky z dovolené (kde jsem mimochodem nedělala nic jiného než psala Angel...) Doufám, že se první díl líbil a chci vám mooc poděkovat za super commenty...dnešní kapitolu chci věnovat @trololo111, RozalkaKucerova a v neposlední řadě @Navitty bez které byste neměli první kapitolu! Děkuju za follows a kdo by chtěl, tak mi může klidně napsat...popřípadě můžu i poradit s vašimi fan fiction...
Sooo druhá kapitola! Doufám, že se bude líbit! Jsem z toho dost nervózní... A prosím komentujte a dávejte votes ať mám nějakou tu motivaci do začátku!!! Love ya!

Úterý

Večerní slunce pomalu zacházelo za chuchvalec mraků a já pomalu, ale jistě očekával prudký déšť. Přitáhl jsem si blíž k tělu, již značně potrhanou bundu, kterou někdo předevčírem vyhodil do nedalekého kontejneru. Trochu jsem se posunul, abych nešel pohodlnější pozici ke spánku, jestli se teda na dřevěné lavičce vůbec nějaká ta pohodlná pozice najít dá. Spát na lavičkách v parku už mi ani nijak nevadilo. Prvních pár měsíců jsem si říkal, je to jen jedno z dalších dobrodružství. Říkal jsem si: "Vzchop se a  přejdi to se vztyčenou hlavou!" Tímhle jsem se řídil, ale pak to byly čtyři měsíce. Pak půl roku a nakonec rok. Každým dnem se mé odhodlání brát to s lehkostí vypařovalo. Hrdost mi však nedovolovala někoho požádat o pomoc. Asi proto si moje máma myslela, že žiju na koleji prestižní umělecké školy a stává se ze mě druhý Picasso, nebo co. Sám pro sebe jsem se usmál. Omyl. Vyhodili mě hned na začátku druhého semestru, poté co jsem opakovaně působyl přestupky proti školnímu řádu. Pak už to šlo rychle. A teď jsem tady, na dně mezi zoufalci.

"Ahoj Masone." Z přemýšlení mě vytrhl příjemný dívčí hlas. "Ahoj Angel." Její rty se roztáhly do nepatrného úsměvu. "Můžu si přisednout?" Na nic jsem nečekal, rychle se odsunul a tím jí uvolnil místo na sezení. Přehodila si zlaté vlasy přes rameno a sedla si vedle mě. "Díky." Z těžka vydechla, jakoby byla celý den na nohou a teď si konečně od rána sedla. Jak jí znám, tak to bude i pravda. Podíval jsem se na potemělou oblohu kde se sbírala mračna. "Angel?" Obrátila ke mě své průzračně modré oči. "Ano." Z těžka jsem polkl. "Mohl bych u tebe dneska přespat?" Bylo mi trapné se ptát, ale nechtěl jsem strávit noc na dešti. Angel se smutně zadívala do země. "Promiň, ale nemohl." Bylo to, jako by mi dal někdo ránu do žaludku. Angel mi vždycky pomáhala a já měl alespoň v něčem jistotu a teď jsem jí pomalu ztrácel. Asi mě má už taky dost, kdo by taky neměl. Angel se vedle mě najednou usmívala od ucha k uchu. Naprosto jsem nechápal co je tu tak úsměvněho. "Nemůžeš u mě spát, protože budeš spát jinde a né jen na jednu noc." Má jistota se opět vracela a já byl rád, že jsem se spletl. Hodil jsem na ní zamračený pohled. "Jak to jako myslíš?" Potutelně se ušklíbla. "Dívej se." A já se díval. Zvedla pravou ruku a mávla směrem k autům zaparkovaným na okraji parku. Z červené Kii vylezla mladá žena s asi měsíčním nemluvnětem v náruči. Když jsem si uvědomil, kdo ta žena je vyhrkly mi slzy do očí. "Jak si to..." Angel ležérné mávla rukou, jakoby nic. "Ále, jenom jsem zašla do tvojí bývalé školy, vzala si velký výstřih a udělala svůdné oči na údržbáře, který mi dal klíče od skladu se složkama o studentech školy, vyhledala si číslo na tvou sestru, jelikož vím, jak trapně by ses cítil před matkou a pak už jen jeden telefonát a bylo to." Usmívala se jako sluníčko a já nevěřil svím uším. Ani jsem nepřemýšlel co dělám a už jsem Angel drtil v objetí a šeptal plačtivé "Děkuju" stále dokola a ani to nemohlo vyjádřit mou vděčnost. Po chvíli jsem se odtáhl a zadíval se na sestru, která již stála nedaleko lavičky a čekala až si jí všimnu. "Čau ségra." Sýpavě se nadechla a vzlykavě řekla. "Čau smrade." a já věděl, že od teď už bude jenom líp.

A to všechno jen díky ní.